Hawaii č.6

27. 11. 2017, 11:35

Mise Hawaii č.6. Sedím v letadle, právě opouštíme Kanadu a letíme nad Severní ledový oceán. Hlava vychladlá po závodu již dostatečně, ať už z klimatizace, nebo z různých průvanů ještě na Koně.

Mise Hawaii č.6. Sedím v letadle, právě opouštíme Kanadu a letíme nad Severní ledový oceán. Hlava vychladlá po závodu již dostatečně, ať už z klimatizace, nebo z různých průvanů ještě na Koně. Mám plnou hlavu myšlenek a snažím se ji v klidu (hluku) letadla utřídit, uspořádat a přemýšlet o dnech minulých.

Začnu asi odzadu. Ikdyž se mi závod nepovedl jak jsem si představoval a při běhu mě myšlenky typu, tohle už nikdy ne, přece tohle ne, NE a NE, tak již na předposlední míli závodu jsem věděl, že tohle poběžím ještě jednou, v závodu a za určitě jiných okolností. A tato myšlenka mě neopadla, naopak je silná a silnější. Nebude v roce příštím, ale až ob rok, 2019. To oslavím v lednu své „padesátiny, respektive druhé výročí 25tých narozenin, posunu se o kategorii výše a udělám vše, o bude v mých silách, … chci stát v Koně den po závodě na podiu pro vítěze, tedy při vyhlašování prvních pěti závodníků a závodnic ve svých kategorií, ta moje bude 50-54, (dívám se na to číslo…, možná bych se měl věnovat něčemu přiměřenějšímu tomuto věku, ale co by to mělo být?). Možná je to zvláštní, po šesti neúspěšných (z mého pohledu) vystoupeních v Koně na ironmanu, ale já to zlomím a už teď vím, že to dokážu. Silná slova? Možná, ale když si prožijete v závodu, tedy spíše v běhu to co já letos, …, chcete se vrátit a zlomit to prokletí a cítíte, že možná tohle se mělo stát, aby Vás to zlomilo-nezlomilo a tím budete silnější, protože podobnou zkušenost již nebudete nikdy chtít opakovat. Jsem šílený, hawajští bohové jsou šílení a celý závod je šílený, ale proto je to závod závodů a proto se tam děje to, co se právě odehrává. A koho to nezlomí, ten je silnější než kdy dřív. A já to ucítil již před cílem. To se nikdy před tím nestalo. Byl jsem zlomený, nenáviděl tento závod a dva si říkal, že už nikdy. Letos poprvé to bylo jiné a já to vnímal takto. Tím pádem z toho vyplívá, že Hawaii č.7 bude, bude v roce 2019 a já budu připravený nejen na závod, ale i na to, stoupnout si na podium při vyhlášení mého jméno Jaroslav Hyzl, Czech republik.

Přeskočím dál. To co se děje kolem závodu, atmosféra, lidé, samotný ostrov a oceán, to bych asi přál všem ironmanům, a nejen těm, všem co mají rádi triatlon, nebo jen sport jako takový, aby tohle prožili. Je to elektrizující, nabíjející, povznášející…prostě skvělé. Člověk to vnímá všemi smysly. A jak prohlásil jeden český letošní účastník „Hawaje“,  po svém prvním závodu tady, …“je to návykové“…, vystihnul to naprosto přesně. Je to návyk, který není zrovna levný, lehký a dostupný, ale asi je jen málo těch, kteří by se pod to nepodepsali. Jednou opravdu nestačí, ikdyž samotný závod není pravda z nejlehčích.

A závod samotný jak se z mého pohledu vyvíjel? Bylo to jednoduché, po budíčku v 4.30hod, lehká snídaně, několik návštěv místnosti, kde i králové bývají sami, obléct nový dres, překontrolovat vše co potřebuji před startem a huráááá, no spíše hurá na start, kde se musí nechat závodník polepit startovním číslem, potom do depa, nafouknoiut galusky na kole, připravit ty správné převody, nastavit computer, helmu a gely do helmy a kapsičky, ještě jednou na wc a pytlík se svačinkou dát do správného auta, co pojede směr Hawi, aby po otočce bylo co poobědvat. A pak…rozloučení s těmi nejbližšími, co to vše prožívají s vámi (stavy, příčetné a někdy i nepříčetné…ale to je na jiný článek, nebo spíše rozhovor s psychiatrem, možná psychologem) a jde se do chumlu mnoha set lidí, do chumlu  plného testosteronu a velkých eg, do chumlu, který vás dostane do vody. A tam? Stačí si jen doplavat 100 m na startovní linii, pod námi je asi 10m hloubka, voda má kolem 27 st. C, vzduch nevím, ale je teplo, sluníčko vylézá z poza hor a nás čeká po výstřelu z děla sportovní výkon, který bude trvat mnoho hodin a bude vydáno mnoho kalorií. Bude vybojováno mnoho sportovních i osobních bitev. Ale přece, proto tu jsme, ne?

 Zkrátím to a posunu se rychleji. Po výstřelu se mi podařilo dobře plavat, s nikým se moc nebít o pozice ve vodě a vylézám z na Kailua Pier v čase pár sekund nad hodinu. Jsem spokojený, cítím se dost dobře a silně. Beru pytlík s tretrama, mezi tím svlékám trisuit (kombinézu) a obouvám se a valím ke kolu, …nějak dlouhé depo, ale je pro každého stejné. Hledám kolo, daří se mi nebloudit. Nasazuji helmu, gely do kapsičky u dresu a už uháním z depa. Naskakuji na kolo a jedu. No jedu, moc se necítím, ale šlapu na kole a jedu. Prvních asi 35-40km se strachem před penalizací, pořád se pohybuji v takovém chumlu asi 15 závoďáků, s námi neustále dva rozhodčí a rozdávají karty. Já nedostal, ale neustálé změny rychlosti a kadence mě stojí celkem dost úsilí. Začalo se to trhat na „občerstvovačkách“ a pak v prudším větru který začíná vanout z leva a ze předu. Přichází odbočka na Hawi a stouání které má 26km. A je po balících, každý jde za své. A mě se jede celkem dobře, jen cítím neskutečné pálení ramen. Sluníčko si dnes vybralo svůj parádní den. A to jsem nevěděl, že bude ještě hůř. Po otočce kola mi podávají mé tousty. Jede se z kopce, snažím se je jíst a polykat. Jde to z těžka, ale chutná mi (na další dva dny naposledy), moc nelezou do krku, zapíjím vodou a jde to. Hned poté se mi chce …, no na záchod…a asi většina ví, jak se to dělá. Závodníci nezastavují. zbytek kola už nějak tak nebaví, velké mezery mezi závodníky, je to spíše o rychlým přesunu do cíle kola a aby to stálo co nejméně sil. Čas v cíli kola ukazuje 5h10min, jse, spokojený, cítím se dobře a přepočítávám, kolik i s depy mě zatím závod stál času a za kolik musím běžet maraton, pokud chci pod vytoužených 10h. Vypadá to na čas v běhu kolem 3hdo40min, a to se mi jeví, že to dám. Celá sezona mi běhala, v běhu jsem se cítil silný a věřil si. Ještě i po 3km běhu. Paráda, předbíhám závodníky jednoho uzza druhým a mám radost ze sebe a běhu. Jenže…, asi na 5km už tělo uvadá a žaludek težce protestuje a hledám první možnou budku, abych to netrápil, odskočil si a běžel dá. Na 8km nacházím, vbíhám do ní… a málem smrad a teplo v ní mě vynese ven. Přesto musím zůstat a nechat tam to, co ze mě chce ven. Vybíhám zpět do závodu, ale cítím slabost, nohy už neběží, hlava se snaží bojovat. Zhruba na 16km kdy se musí závodník vyškrábat po „Palani“ (zasvěcení ví), je to kopec dlouhý asi 600-800m, prudký. Poprvé co tu závodím, ho jdu celý pěšky. Nejsem sám, ale vadí mi to. Mám mžitky před očima, lehce ztrácím rovnováhu, musím se hodně soustředit, jít rovně a nezastavit. Jsem nahoře a dlouhý lehký seběh přede mnou…a já ho jdu, krok za krokem, nevnímám okolí, které mě dost povzbuzuje, bylo mi to jedno, neprobouzí mě to. Spíš tentokrát vadí. Chci zastavit, schovat se za keř a nebýt. A jak tak jdu, v dáli další „občerstvovačka“. Dojdu do ní, asi už celé dva kilometry neběžím. Hlava do ledu, ruce po ramena do ledu, studená cola do sebe. A rozběhnu se. Tempo asi 7min/km, není to chůze ikdyž rychlostí mého běhu se jí to blíží. A vidím další stanici, další ledy, další cola a led a tentokrát i gel. Jenže se zastavím, vidím sedátko, sedám. Nevím na jak dlouho, neměl jsem, síly ani sledovat stopky. Ptají se mě zdali jsem OK, nejsem, ale tvrdím opak. Jsem asi na 24,25km. Odbočka do EnergiLabu, nemůžu ani dojít, ale vidím hned tři „toitoiky“. Vcházím do jedné z nich, je totáně posr…, musím do druhé, smrad a horko na padnutí, ale je čistá jinak. Jde to rychle a já se vrhám mírným klesáním do „Labu“. Dávám colu, energetický bonbon a pomalým těžkým během se přesunuji a otočku v EnergiLabu. A hned po ni, co nešlo spodem, odchází i vrchem. Ale mě se ulevuje, dám další colu, poleju se studenou vodou, led za dres o do kalhot a konečně asi běžím. Čeká mě po výběhu na hlavní trasu už „jen“ 11km do cíle. To umím, běžel jsem si to i v tréninku, to už dám, říká mi hlava. A já opravdu, konečně bez zastavení, běžím do cíle, pomalu, ale začínám vnímat okolí, podívám se na stopky, …zděšení…, je jasné, že to nebude dobré, ale v cíli se ukážu J. A připravuji hlavu na to, jak si užiji poslední dvě, jednu míli, posledních 100m do cíle. Povedlo se. Jsem tam, pleskám rukou si se vše, co o to stojí (a že jich je, mě hodně potěší J) a začínám nasávat cílovou neskutečnou atmosféru. Slzy v očích (ještě že mám brýle), husí kůži po těle a vlastně cítím pocit chvilkového štěstí. Po velmi těžkém dnu jsem na konci snu, který jsem žil, jsem na konci něčeho, co bych nemusel znovu prožít, přesto to za to stálo. Dostávám před cílem českou vlajku, ale já nemám sílu ji ani pořádně rozvinout, dát nad hlavu,… a jsem v cíli, slyším své jméno. Je konec. …je konec??? Ale není, naopak mě to tak nakoplo, že už teď vím, že jsem na začátku další epizody, dalšího dílu, tentokrát se jménem Ironman Hawaii 2019. Za cílem se mi ale podlamují, zamávám do kamery a něco zvířecího ze mě vypadne a pak padám do rukou dvou dobrovolníků, co mě odvedou tam, kde se už nemusím ani pohnout, tam, kde se mohu už v klidu sednout, lehnout, a podělit o dojmy.

… a to je konec jednoho závodu jednoho Ironmana. Tak zase v roce 2019. A bude to veselejší čtení. Slibuji na mou ironmanskou duši.

Další články