O mně

2017

Šestá účast na MS IRONMAN Hawaj

Mám za sebou asi 97 dokončených dlouhých triatlonů (3,8km plavání, 180km kolo, 42,2km běh), Letos se mi podařilo se kvalifikovat po šesté na tento neprestižnější triatlon na světě, což je vnímáno i světě sportu jako že možná „něco“ umím. Cíl byl jasný, uspět lépe než 5x před tím. Nepovedlo se, hawajští bohové pomáhali asi jiným, a tak se tam určitě ještě vrátím, plánuj v roce 2019, bude mi 50let a s jasným cílem. Jen začnu pracovat dříve na tom, aby hawajští a sportovní „bohové“ byli blízko mě.

1999

První Hawaj, první medaile z ME

Velmi úspěšný rok podle výsledků. S reprezentací jsem se zúčastnil ME v dlouhém triatlonu v holandském Almere, a i přes nepřízeň sportovního osudu, měl jsem defekt na kole a dlouho ho měnil, v momentu kdy jsem se pohyboval v popředí závodu, chtěl jsem vzdát, ale takové závody se nevzdávají a už vůbec ne za reprezentaci. Podařilo se mi ztrátu celkem smazat a nakonec se nám spolu s dalšími dvěma kamarády v „repre“ získat první medaili pro český dlouhý triatlon, byli jsme třetí ve družstvech. Vyhlašování byl zážitek, na který se nedá zapomenout. A protože jsem se o měsíc dříve kvalifikoval na závodě v německém Rothu na MS na Hawaj, a na něm relativně uspět (byl jsem tam pak ještě 5x a nepodařilo se mi již nikdy překonat výsledek z prvního závodu), byl to krásný sportovní rok.

1998

První opravdový IRONMAN

Když se na to dívám zpětně, bylo to bez pokory, znalosti jak trénovat, jak se při závodu stravovat a jak závodit vůbec. Měl jsem za sebou tři dokončené dlouhé triatlony a myslel si co už nejsem. A přihlásil se na kvalifikační závod, na Ironman Lanzarote a zkouška pokusit se kvalifikovat na ikonický závod na MS na Hawaj. Nepovedlo se, naštěstí se nepovedlo, sice bylo to velké zklamání, ale na druhou stranu, nic lepšího mě tehdy nemohlo potkat. Spadnul jsem „hrušky dolů“ jak se říká, začal mnohem více přemýšlet o tom jak trénovat, jak se stravovat a prostě o všem kolem dlouhého triatlonu. Byl to skok z toho, co jsem dělal dříve. Nové informace, nová chuť zkoušet a pokoušet se zpět o mety nejvyšší. Téhož roku mi byla udělena cena Fair-play, Českým olympijským výborem. Bylo to za pomoc a za to, jak jsem se jako člověk zachoval a co jsem dělal při povodních v roce 1997. Dodnes nevím, kdo si mě všimnul, kdo mě navrhl. O to větší bylo překvapení, když jsem dostal na tak velkou událost pozvánku.

Naprosto to chvění cítím ještě teď, když mi cena byla předávána, nemohl jsem dojetím ze sebe vypravit ani slovo, „knedla“ v krku mi to nedovolila a slzy v očích vlastně taky ne. A když mi pak Emil Zátopek, kterého mám na mém čestném uznání podepsaného říká: „hochu není to škoda, se podepsat na takový krásný uznání“? To slyším i teď ta jeho slova, jako by to bylo včera. Ta jeho skromnost, pokora, … něco co člověka hluboce zasáhne a dojme, obzvlášť když si uvědomíte, co tento Člověk dokázal. Vytáhl ze saka své plnící pero a krásným rukopisem se mi podepsal. Mám to v kanceláři zarámované a každý den mi na tom utkví zrak. Snažím se podle toho chovat a jednat. Je to závazek a ocenění zároveň. A pokud jsem za svůj sportovní život hrdý, pokud to slovo použiji, tak je to právě toto ocenění. Nejsou to sportovní výsledky (i když samozřejmě i ty), ale vysoko nad tím ční Cena Fair play. Někdo ocenil ne mé výsledky, ale to, že sport ze mě udělal i Člověka. A tím chci zůstat.

1997

První dlouhý triatlon (ironman)

Makal jsme na sobě, opravdu hodně, trénoval i 30h týdně, na soustředěních i 40h.
Trenéra jsem si dělal sám, snažil se udržet v „repre“, být co nejlepší a závodit na nejlepších závodech v Evropě a vydělávat tím peníze, za umístění i za prémie od klubu. A jak jsem moc trénoval , tak si přivodil i stav přetrénovanosti, tenkrát se moc o tom jak trénovat v triatlonu nevědělo, a tak se kupily chyby a já místo toho, abych odpočíval, tak trénoval. Je velmi těžké na sobě analyzovat stav, kdy se i nechce , nebo je to únava. Až s příchodem sporttesterů se to dalo a já se to postupně učil přijít jak s tím co nejlépe a nejefektivněji pracovat. Ne vše se ale dařilo tak rychle, a já pro tak rychlý sport jako byl a je nadále, olympijský triatlon stal pomalým, předháněli mě mladší, v klubu se to střídalo, přicházeli mladší, perspektivnější, dostávali lepší smlouvy jako já a já zůstával, ale už mě to netěšilo. V roce 1997 jsem již novou smlouvu nedostal, byla velká krize, chtěl jsem skončit, ale náhoda chtěla, potkal jsem se na závodech s jedním slovenským funkcionářem, měl svůj team v Bratislavě a já začal závodit za jeho tým. Na Slovensku. Dokonce jsem se stal i Mistrem Slovenska ve sprint triatlonu družstev. Tak jsem byl pomalý. Ale i tak už to nebylo ono.
Hledal jsem v kalendáři závodů, kam o volném víkendu pojedu. A zase náhoda, nic nebylo, jen dlouhý triatlon, mistrovství České republiky ve Slavkově u Brna. Bláznovství, jsem blázen a podobná slova jsem slyšel, když můj nápad byl vysloven nahlas. Do závodu tři tři dny a já nic nevěděl, jak se á závodit tak dlouhé vzdálenosti, jak u toho jíst nebo nejíst, zdali uběhnu maraton, který jsem do té doby nikdy neběžel. Nejdelší běh muj byl 21km. No prostě blázen.
Prožitky nebudu popisovat, jen ve zkratce, v cíli jsem byl na třetím místě, když ještě 100m před cílem byl druhý. Na MČR a hned na poprvé v dlouhém triatlonu. Nebylo to ale až tak divné pro mě, vždy jsem trénoval hodně, možná více , než jsem měl a měl jsem slušnou rychlsot, dal jsem to do jednoho dlouhého triatlonu a byl z toho hned parádní výsledek. Ale následek? Tři dny jsem bez pomoci neudělal ani krok, nedokázal jsem sám bez pomoci vstát z postele, ze záchodu. A tento stav mě strašil velmi dlouho. Další závody jsem to měl v hlavě a podle toho taky byly výsledky. Ale semínko se uchytilo a mě chytl dlouhý triatlon.

1992

Československý reprezentant Jaroslav Hýzl

Na začátku roku vznikal v Brně první profesionální klub a byl jsem do něj pozván. Spolu s dalšími čtyřmi závodníky jsem dostal smlouvu, stal jsem se perspektivním profesionálním triatlonistou. Na tu dobu něco nemyslitelného, to byli jen hokejisti, fotbalisti, tenisti a i já, triatlonista. Sen se začal naplňovat. Téhož roku jsem byl v létě na ME v Belgii (Lommel), kde jsem reprezentoval ČSFR. Naplnění snu. A tehdy začal věřit a věřím dodnes, že Nemožné neexistuje, je to jen stav naší hlavy, co nám dovolí a co ne a kde máme hranice. Ono se to nyní podává náležitě sportovně filozoficky, ale tenkrát jsem tak nemyslel a nikde podobné „poučky“ a „klišé“ neslyšel, já jsem si to prostě prožil a dál žil.

1990

Divákem na ME v olympijské triatlonu v rakouském Linci

Po „sametové revoluci“ jak se otevřely hranice, jsme se kamarádi kolem triatlonu domluvili a vyjeli se podívat do Lince, kde se konalo ME v triatlonu a kterého se účastnili i reprezentanti České a Slovenské federativní republiky (ČSFR), tak jsme se po revoluci jmenovali. Udělalo to na mě tak silný dojem a byl to pro mě tak velký zážitek, vidět všechna triatlonová esa závodit a „naše“ reprezentanty v dresech a s nápisem ČSFR, že se mi v hlavě urodila myšlenka. Tohle chci, chci závodit a reprezentovat a cestovat a být nejlepší. Velmi odvážné, spíše velmi troufalé a téměř nemožné, když si uvědomím, že jsem byl průměrný triatlonista v okrese, v kraji, bez výsledku. Byl to sen, bylo to tak odvážné a tak až nemožné, ani jsem to nikomu neřekl. Každý by se mi tehdy vysmál. A já se do toho tak „zažral“ a tak makal na sobě, sháněl informace a trénoval podle nich a podle sebe, jak jsem to cítil…a výsledky se začaly dostavovat. Na mém první Mistrovství ČSFR ve slovenském Senci jsem byl na 9místě, bezejmenný triatlonista měl najednou jméno a stal se někým, s kým se muselo začít počítat.

1987

První triatlon

Uměl jsem již dobře a rychle plavat, mnoho násobný Přeborník ČSR, několik druhých a třetích či čtvrtých míst. Bavil mě sport, byl jsem v něm úspěšný, prostě frajer. Ale vše už tenkrát podloženo tvrdým tréninkem, úspěchy ale i neúspěchy, kdy mě ale trenér nenechal polevit a vždy říkal: „Jardo, vše se sčítá, nepolevuj“. A já nepolevoval i když to někdy bylo hodně těžké. A měl pravdu, nepolevil jsem a zase přišlo lepší a úspěšnější období. A ještě mě učil jedné moudrosti, říkal: „Všímej si těch, co s tebou kamarádí když jdeš nahoru a jsi tam a pak těch, když padáš dolu a jsi na dně. A Ti, kteří se k tobě hlásí a třeba mají i snahu Ti pomoci, to jsou praví kamarádi“. A měl pravdu, velkou pravdu. Zůstali mi tři celoživotní kamarádi. Dodnes jsme kamarádi, a scházíme se. A přišla nová výzva, uslyšel jsem v rádiu o triatlonu a téměř hned na to se objevil v Přerově plakátek, že odboráři z Českých drah pořádají v Přerově triatlon „Sádrový muž“ . Plavalo se tehdy na bazénu, pak se jelo na kole 50km s cílem v pionýrském táboru, který byl právě Českých drah, a odtud 10km běhu po silnici do jedné z vesnic a zpět. I z pohledu současnosti to byl už tenkrát celkem těžký závod. A já frajer co umí plavat si myslel že ho vyhraju: Nikdy jsem ho nevyhrál. Sice jsem uměl plavat, ale to bylo vše, na půjčeném kole jsem měl problém ujet 50km a běh? Po kole? No děs. Nohy ani netušily co dělají a tělo s hlavou nechápaly. Dokončil jsem ten závod asi kolem 35místa, možná hůř, o rok později o něco lépe a pak asi ještě jednou, ale do deseti nejlepších jsem nikdy na tomto závodě nenahlídnul. Trpěl jsem u toho, ale nevím kde se to vzalo, v každém případě mě to zaujalo natolik, že jsem si koupil své první kolo a začal jsem běhat. A snažil se trénovat na další závody v triatlonu. Další roky jsem závodil, ale nikdy jsem v kraji nebyl lepší, než ve druhé desítce v cíli. No nic moc. Až přišel rok 1990.

1980

Sportovní třída plavání

Na základní škola Velká Dlážka se otvírá od páté třídy první sportovní třída plavání.
 A protože jsem prý uměl plavat, byl jsem odeslán do této třídy. Končil jsem čtvrtou
třídu a v podstatě neměl na výběr. Nebylo polemiky. Prostě bydlíme u bazénu a u
školy, budeš plavat. Tak jsem plaval. První měsíce moc ne, raději jsem se šel projít na
nedaleké přírodní koupaliště, tam namočil plavky, vyždímal je do ručníku a zase šel
zpět, stačilo přesně na těch 60min. tréninku, aby nebylo nic nápadné. Skoro po třech
měsících to prasklo, trenér potkal náhodu rodiče a ptal se proč nechodím na trénink.
Prý jsem talent na prsa. No a od té doby jsem nevynechal žádný trénink z důvodu,
že se mi nechce, nebo jiná výmluva. Naopak největší trest byl, zakázat mi z různých důvodů jít na trénink. Pohltilo mě to na celý život, což jsem ale tenkrát nevěděl. V červnu roku 1980 jsem se stal poprvé Přeborníkem ČSR na 100 a 200 prsa. Talent.

1979

Nedobrovolné navštěvování tréninků vodního póla

Bydlel jsem přímo naproti nového plaveckého bazénu, který se otevřel a rodiče se znali s trenérem vodního póla, slovo dalo slovo a už jsem byl tam. Trénink 2x v týdnu,
v nejhorším družstvu a ještě i v něm jsem byl nejhorší, nejpomalejší, nejslabší, pořád
 se na mě čekalo, …ponižující, neměl jsem rád plavání.