... a zase po delší době :-)

   Sedím v letadle směr ostrov Gran Canaria, nemám sice dost místa kolem sebe, ale zato mim dost času. A zůstanu chvíli u toho času…, dlouho jsem chtěl něco napsat na své stránky, ale pořád nevěděl, jak začít, a jestli začít. A přitom se toho v posledních měsících tolik událo. A jak najednou už vím, i s čím začít, napadlo mě to na úvod psaní. Takže začnu u času…

   Kdo mě zná ví, že jsem ho nikdy moc neměl a spíše s ním bojoval, než kamarádil. A bylo tom tak až do začátku prosince roku 2022. V podstatě náznaky byly už od konce září, že se něco bude dít se mnou. A dělo a děje. Jak říkával v mládí můj plavecký trenér pan Milý: „z hrušky dolů“, tenkrát to mělo význam hlavně ve sportu, myšleno chvíli jsi nahoře (vyhráváš), jindy jsi dole a hranice mezi tím je neskutečně rychlá a tenká. A toto přirovnání mě napadlo v souvislosti s tím, co se mi děje. Prostě z hrušky dolů, rychle, nekompromisně a dost hluboko, jako by ta zem byla ještě o patro pod zemí, nebo dvě patra? A je to bolestivé, je tam nevlídně, tmavě a výtah nebo schody? Zatím jsem je nenašel, i když každé ráno vstávám s tím, že už je konečně objevím, raději ty schody než výtah. Bude to sice pomalejší, vydá se více energie, ale bude u toho čas vnímat vzestup, přísun nové energie, čerstvého vzduchu, naděje v lepší. A ten čas, jak jsem psal na úvod? Je ho více hlavně v noci, kdy se nedá spát a v hlavě se honí všemožné i nemožné myšlenky, co jsem udělal špatně, nebo neudělal vůbec, co se mi to děje a co mi to má ukázat. Jedno to už ukázalo teď, na cestě vzhůru, nebo spíše nahoře máte tolik známých, co vás „potřebují“ a jste pro ně dobrým, že paměť telefonu to obsadí. A pád dolu je tak rychlý, že když stihnete někomu zavolat, tak buď nemá čas, nebo raději telefon ani nebere, možná už vymazal číslo, které kdysi „něco“ znamenalo. Podruhé a snad už i naposled se dnes při psaní vrátím k mému trenérovi. Říkával ať si všímám lidí, co jsou se mnou kamarádi, když jdu a jsem nahoře a pak těch, co jsou se mnou při pádu a po něm. A všimnutí si, je v něčem krásné. Zůstali ti, co byli vždycky daleko před všema úspěchama nebo neúspěchama. A možná se zeptáte, jestli někdo třeba přece jenom nepřibyl… přibyl, jsou to opravdu jedinci, ale mohu je přidat k těm, co se mnou byli v dobách dobrých a teď i zlých. A to je nakonec přece jenom pozitivní zjištění na tom horším. A možná i to je důvod se nevzdat a hledat dál ty schody, co zase povedou nahoru, kde bude víc slunce a vzduchu a kde budu moci zase ukázal, co umím a znám a že je dobré se nevzdávat a třeba tím i motivovat další, kteří se taky třeba propadli až pod tu zem. A ještě jednu věc mi můj čas ukázal… velmi zajímavá, nicméně raději už neopakovatelná zkušenost pro mě. Neumím nepracovat, a tak jsem se nechal zaměstnat v jedné nejmenované hlídací agentuře. Ta pozice zněla celkem honosně. Regionální ředitel (pro určenou nejmenovanou oblast). S autem a zlatou kartou na benzín u čerpacích stanic MOL, telefonem, notebookem. To poslední jsem do odchodu nedostal. A co to obnášelo? Řídit a starat se, najímat nové, dělat rozpisy služeb a vozit zálohy a výplaty pracovníkům, co hlídají obchody jedné nejmenované sítě obchodů. Kromě rozpisu služeb (to udělal ještě můj předchůdce) jsem dělal všechno a něco navíc, hlídal taky v těch prodejnách. A to v momentech, kdy se třeba někomu nechtělo do práce a aby agentura nedostala pokutu, nastoupil jsem já, jako ostraha obchodu. Zkušenost k nezaplacení a vlastně i za všechny peníze. Od rána až do zavírací doby, standartně do 21.hodin. A hlídáte jak prodejnu před zloději, tak vykládaní zboží, kontrolujete skříňky zaměstnancům obchodu atd. A taky poznáte chod obchodu a jak jsou třeba pokladní opravdu, tak vytížené, že jediná volná chvilka je na svačinu (ze zákona). Věřte mi, není jim co závidět. Jo a to mé hlídání? Bylo pro mě velmi těžké třeba kontrolovat skříňky zaměstnancům, zdali tam nemají něco schovaného… je to pro obě strany velmi ponižující (teda si to myslím, pro mě to bylo) a ty pohledy na mě, jako hlídače… nedá se to slovy moc popsat. Každý z nás má a já měl na takové pracovníky svůj úhel pohledu. A věřte mi, těžko jsem se s tím někdy vnitřně smiřoval. Je to od pohrdání až po údiv. A já se většinou lidem dívám do očí a někdy možná i dlouze. Při hlídání jsem to nedělal. Nebylo mi v tom dobře. Nemůžu opomenout, že jsem najezdil týdně zhruba kolem 1500 km, v autě ne autě, mělo to sice 4 kola, volant ale takový hluk, že ani rádio nebylo naplno slyšet. Ale jezdilo to 😊. Víkendy, které jsem měl mít původně volné, byly plné telefonování od rána až do večera, kde se co stalo, nebo kdo zase nepřišel na směnu. Více o tom raději nebudu psát, nebylo to veselé, ale byla to nějaká práce. Vždy jsem říkával, že vším, čím jsem v životě byl, jsem byl rád. To tentokrát neřeknu. Ale byla to zkušenost a přinesla něco. Třeba to, že jsem poznal zajímavé lidi, kteří mě i přemlouvali a dost, abych to nevzdával. Ale nemohl jsem jinak. Já neměl ani čas a ani energii na nic víc, než řídit auto a „ukočírovat“ to, co jsem měl na starost.

   Teď trošku z jiného soudku. Proč jsem v letadle a proč ten směr? Protože to tak dělám již od roku 1994, od kdy na ten ostrov lítám najíždět na kole kilometry, něco taky naběhat a poplavat, abych se připravil na sportovní výkony v sezoně. Nejinak je to i letos, tentokrát to ale nemá tolik počáteční energie ode mě. Protože má situace není k vyskakování a už vůbec ne (alespoň zatím), k pořádnému závodění. A jelikož se letenka objednávala a kupoval už v prosinci, nešlo to zrušit. Věřil jsem, že budu pracovně už někde zakotvený a tím i uklidněný a že má sezona začne v Nepálu, kam jsem se chtěl po loňském (ne)úspěchu vrátit, pak si dát nějaký závod v terénním triatlonu xterra a kvalifikovat se v tom i na mistrovství světa, které je v Itálii na konci září. Nepál jsem nepřihlásil ☹, přihláška byla ukončena 28.2. a nic dalšího zatím nemám v plánu. Asi poprvé to nechám tak, jak to přijde, nebo nepřijde. A jak teď budu trénovat? Nevím, opravdu nevím. Mám hlavu jinou, než ji mívám v tomto období a bez hlavy se moc nedá tvrdě a až za hranou trénovat a dostat do těla co nejvíce možného. Jen věřím právě teď, když to píšu a přemýšlím o tom, že třeba jak přistanu mě ofoukne místní vzduch a mě to dodá energii, přesně tak a takovou, jak to znám z minulosti. Uvidím. Jedno je ale jisté, ležet tam na pláži nebudu, odpočívat taky ne, takže mi z toho plyne, že to budou hodiny na kole, v kopcích a větru a určitě přidám běh a možná plavání. Jen jak jsem psal výše, to bude jiné, protože nevím, co bude až přiletím, co mi následující dny přinesou.

   Ještě jsem napsal třeba o tom, jak bylo v Nepálu, na velmi těžkém, jak udávají pořadatelé, na nejtěžším dlouhém triatlonu na světě, nebo o tom, jak jsem o měsíc později úplně vybouchnul na mém 120 ironmanu v Klagenfurtu. Nechám to na jindy, nebo třeba to přebije něco lepšího a napíšu raději o tom. I když závod v Nepálu mi hodně přinesl, a i přes zdánlivě sportovní neúspěch, to byl jeden z mých nejkrásnějších závodů, co se týče destinace a všeho okolo a „Klagen“, na tom byly zajímavé hlavně momenty, kdy se kolem mě v maratonu míhali závodníci a závodnice v počtu tak velkém, že chvíli to vypadalo, že už musím snad být poslední. Co se odehrává při tom v hlavě je na samostatný rozbor možná u profesora Chocholouška, či jiného odborníka. Proč jsem třeba nevzdal…, proč jsem nevzdal?? Nevím, dodnes to nevím, přitom ta myšlenka byla v hlavě přes celý, více jak pětihodinový maraton.

   Nechci, aby to, co jsem teď napsal vyznělo jako skuhrání, nebo něco, s čím se nedá žít. Tak to není. Období to sice bylo, a ještě je ne moc radostné a byly a jsou chvíle, kdy mám chuť se vzdát a litovat se, nebo nevím co. Už jsem několikrát za život byl ve … však víte kde, a pokaždé jsem se z toho dostal. Věřím, že brzy zase přijdou příležitosti a další výzvy a já nakonec budu rád i za tuhle zkušenost. Ale popravdě, zatím tomu tak neví a rád nejsem. Přesto každé ráno u zrcadla při čištění zubů si říkám, co mi dnešek přinese a že jsem na to připravený.

   Kdo to dočetl celé, tomu děkuji za čas, který tomu dal a já jdu čekat další výzvy. Říkám už dlouho, že mi v nekomfortní zóně je líp, než v té komfortní, a že se v ní lépe umím pohybovat, ale přece jenom… možná je čas to alespoň dát 50 na 50 😊.

  Ať se vám všem daří.