"Co mi sport dal" .... aneb jedna seminární práce z roku 2009

      Dovolím si popsat můj dosavadní život, ve kterém naprosto hlavní roli hrál sport a můj postoj k němu, lze vyčíst, kdy ke změně dochází a proč a na jakém základě se sport stal mojí životní cestou, mým životním stylem.

„Co mi sport dal“

Sport je pro mě způsob života. Zní to asi jako fráze ze životopisu nějakého významného sportovce, ale i u mě je tomu tak.

Poprvé jsem zjistil co je to sport někdy ve věku 9 let. Tehdy jsem nastoupil do oddílu vodního póla v domnění, že umím plavat, že dostanu balon a budu hrát. Hned první trénink mě vyvedl z velkého omylu. Byl jsem velmi zklamán. Udržel jsem se sice nad vodou, ale plavání to vlastně nebylo a k tomu ještě něco dělat s balonem? Trenéři mě zařadili do nejhoršího družstva. Nezlomilo mě to! Naopak. Začal jsem trénovat i sám a to v hodinách plavání veřejnosti a snažil jsem se dohonit kluky co už něco uměli.

Na základní škole, kterou jsem navštěvoval, vznikla sportovní třída plavání a tak mě do ní rodiče přihlásili. Byl konec s vodním pólem, ale mezi spolužáky sportovní třídy plavání jsem už měl náskok. Uměl jsem lépe plavat než oni. Začal jsem hned vynikat mezi ostatními a už to tak zůstalo.

Začal jsem více trénovat. Trénoval jsem v hodinách oddílu, kde byli plavci, kteří už něco dokázali a já se snažil je napodobovat. Sbíral jsem zkušenosti, hltal vše co říkali a tak jsem se poprvé v 11-ti letech stal dvojnásobným Mistrem, tenkrát ČSR. Od té doby nastala doba, kdy jsem pocítil něco co jsem tehdy neznal. Náhlý pocit uspokojení nad tím, co dělám, že dřina, kterou jsem do té doby musel absolvovat (a to jsem netušil, že bude v tomhle směru ještě hůř) je k něčemu. Měl jsem radost z toho, že můj trenér je spokojený, protože to dával najevo jen zcela výjimečně. Dostal jsem se do žákovské reprezentace a byly na mě kladeny větší a větší nároky, jak tréninkové, tak jako na závodníka, který má být vzorem pro ostatní.

          Byl jsem ve věku, kdy jsem byl „mistr světa“ a bylo mě třeba usměrnit a držet nohama na zemi. Povedlo se a já začal vidět, jak si ostatní spolužáci začínají všímat co a jak dělám, že mám na ně vliv a to mě těšilo. O to víc jsem se snažil. Čím víc jsem se snažil jít příkladem, jak chováním, tak přístupem k tréninku o to víc mi to nešlo. Byl jsem pořád mezi nejlepšími, ale už ne nejlepší. Trenér mě ale ubezpečoval, že pokud to nevzdám, výsledek se dostaví. Vše se sčítá, a všechno špatné je k něčemu dobré. To byla jeho slova a já mu věřil i když ve mě hlodala myšlenka to vzdát „zabalit to“. Nestalo se tak, a já po třech letech opět stanul mezi nejlepšími. Krásný pocit, ale ještě jsem si ho neuměl vychutnat natolik, abych řekl: „ stálo to za to“. Bylo to jen jakési vyústění tréninkové píle, ale velmi příjemné.

          Poprvé jsem si uvědomil čím je, nebo spíše čím byl sport v době, kdy jsem se nedostal na vysokou školu a musel začít pracovat. Po studiu na prestižním gymnáziu se ze mě stal přes noc ten nejposlednější dělník na montáži, pracující 12 hodin denně, protože jsem nic neuměl. V tento moment se začal projevovat sport jako prvek, který mě až do této doby formoval. Snažil jsem se dělat i tu nejpodřadnější práci tak jako kdybych byl na tréninku, to znamená poctivě. Začal jsem se v dělnické hierarchii propracovávat postupně výš a výš. Pořád mi ale chyběl pocit, který jsem znal jen ze sportu, pocit soutěžení, pocit proher a vítězství a touha být nejlepší. Po dvouletém sportovním půstu jsem se rozhodl pokusit se znovu začít na sobě pracovat, abych se mohl vrátit alespoň k nějakému sportu, který by mě začal opět uspokojovat. Trvalo dlouhé dva roky než jsem se dokázal vrátit na sportovní úroveň, na které jsem skončil. Byl jsem tomu moc rád, protože se mi to povedlo i přes fyzicky namáhavou práci, kterou jsem denně vykonával. Po prvních závodech přišlo ale velké rozčarování. S těmi, co jsem dřív závodil buď už nesportovali, nebo byli o notný kus výkonnosti dál, protože dva roky sportovně nestáli jako já. V této době přišla v naší zemi změna režimu. Změna nastala i u mě.

         Objevil jsem tehdy málo známý sport, triatlon. Byl to sport, který spojoval vše co jsem uměl a zároveň velkou tréninkovou dřinu, kterou jsem měl moc rád ( a mám dodnes ). Začal jsem pracovat u firmy, která mi umožnila pravidelný dvoufázový trénink a postupně úplnou profesionalizaci. Dávala mi pravidelný měsíční příjem a zároveň si hlídala, jak tyto prostředky vynakládám. Postupem času jsem získával větší a větší odpovědnost za tyto vynakládané peníze a snažil se, aby tomu výsledky odpovídaly. Protože v tomto období v triatlonu neexistovaly žádné podklady jak trénovat a pokud je někdo měl, tak si je držel v tajnosti. Začal jsem se trénovat sám. Zpočátku to šlo, byl jsem prvním členem nově vzniklého profesionálního triatlonového teamu, začal jsem cestovat po světě, vydělávat slušné peníze, zúčastňovat se ME, MS a prestižních závodů v zahraničí. Postupem času jsem se ale dostal do stadia, kdy jsem trénoval asi víc než měl a mé tělo bylo permanentně unavené. Jezdil jsem po závodech, ale výsledky se nedostavovaly, alespoň ne takové, na jaké byl můj team zvyklý a o jakých jsem měl představu já. Reprezentace se jednoho dne uzavřela beze mě a já měl pocit, že pro mě skončil život. Neskončil.

        Po konzultacích s lidmi kolem triatlonu jsem přešel z tzv. olympijského na dlouhý triatlon = IRONAMAN. Velkou výzvou téměř ve třiceti letech se pro mě stal ironman na Hawaji, nejtěžší závod na světě. Získal jsem opět novou motivaci, propracoval se opět do české reprezentace a byl jsem na MS.

        Ve třiceti letech jsem zúčastnil ME a jako člen českého družstva získal bronzovou medaili. Vyhlašování výsledků bylo pro mě velkým zážitkem, konalo se večer na náměstí zaplněném asi 15-ti tisíci diváky. Když stoupaly vlajky tří vítězných států na stožáru, neubránil jsem se slzám (mám je i teď, když to píšu), cítil jsem velký pocit štěstí. Vůbec jsem se za tyto slzy nestyděl. Stál jsem na těch stupních vítězů až do toho nejposlednějšího okamžiku a vychutnával si to s vědomím, že se to už nikdy nemusí opakovat. Tento závod byl pro mě navíc obzvlášť těžký i tom, že při samotném závodě jsem měl defekt a musel ho co nejdříve opravit, protože na mém dalším výkonu závisel úspěch, či neúspěch celého českého družstva. Povedlo se.

        Podobný a stejně neopakovatelný pocit jsem ucítil, když jsem stál na startu nejprestižnějšího a zároveň nejtěžšího triatlonu na světě, na Hawaji. Stál jsem ve stejné lajně s nejlepšími závodníky na světě a užíval si pocitu, že patřím k těm pár vyvoleným, kterým se to povedlo. Ten pocit stál za to i když celý závod jsem protrpěl a dá se říci, že jsem prožil pravé havajské peklo, kdy jsem snad tisíckrát bojoval sám se sebou jestli vzdám nebo ne. Nevzdal jsem a doběhl do cíle.Věděl jsem totiž od účastníků tohoto závodu, že poslední míle běhu, kdy běžíte mezi tisíci diváky dá zapomenout na útrapy spojené s výkonem v závodě.Byla to pravda. Dá se až nadneseně říct, že se mi v posledních metrech tohoto havajského pekla promítl v hlavě film, který začal někdy honě dávno učením plavání ve vodním pólu, zařazením do nejhoršího družstva až po cílovou pásku, kterou za chvíli protnu a potom si budu užívat jen volna a nic nedělání. Byl jsem v cíli přesvědčen, že se na takovou dřinu už nikdy nedám. Druhý den jsem ale věděl, že sem chci příští rok opět a začal v hlavě dávat plán přípravy a kvalifikace na příští sezónu. Další rok se to povedlo opět, jen zážitek z havajského pekla byl ještě větším trápením při samotném závodě než v minulém roce. Začal jsem cítit, že se blíží konec mé sportovní kariéry. Věkem jsem se začal blížit sportovním důchodcům, výkonama už jsem taky neoslňoval.

          Někdy v tomhle období přišla nabídka stát se vedoucím trenérem sportovních tříd plavání. Sportu, u kterého jsem začínal, který mi tolik dal a ve sportovních třídách, kterých jsem byl sám prvním členem. Tak začal můj život trenéra. Protože jsem byl zvyklý vše dělat pořádně a na 100% začal jsem také u „trenéřiny“. Začal jsem učit své malé sportovce vůli, píli, poctivosti a snažil se na svém příkladu ukázat, že nic není nemožné a pokud někdo chce něčeho dosáhnout a je ochoten proto něco ze svého pohodlí obětovat, většinou to dosáhne. Alespoň tehdy pokud má k tomu nějaké předpoklady a trenéra, který něco umí a zná.

Jako trenérovi se mi také podařilo dosáhnout určitých výsledků. Mám své závodníky jak v plavání, tak v triatlonu v reprezentačních výběrech. Sám jsem členem realizačního teamu juniorů ČR v plavání, členem trenérsko metodické komise Českého svazu triatlonu.

             Díky sportu jsem prožil, zažil a viděl věci, které se asi mým vrstevníkům nepodaří za tři, možná čtyři životy. Navázal jsem takové vztahy, které nezničí ani sebevětší zemětřesení. Povedlo se mi ke sportu přilákat další mladé sportovce, dát jim určitý smysl života a ukázat, že ta dřina, která ke sportu patří přináší své ovoce, pokud se to ale dělá ze srdce a poctivě.

Sport mě naučil nevzdávat se ani v těch nejtěžších životních situacích a je to ideální příprava pro život, protože pokud něco vzdám, musím si to odůvodnit a zdůvodnit hlavně sám sobě a to je asi to nejtěžší. Pokud to tedy nejsou např. zdravotní problémy. Vzdát ale něco co se nevyvíjí podle mých představ, to opravdový sportovec nikdy neudělá a bojuje až do konce.

Stojí to sice velké morální úsilí, ale o to je na dalším startu posílenější, odhodlanější a silnější, něž kdy předtím.

             Sport má přece člověka posilňovat a to zejména morálně, aby každý sportovec byl v životě“ČLOVĚKEM“, aby obstál v náročných životních situacích. Já jsem jako sportovec, i když ne přímo hrdý, to není to správné slovo, tak mám alespoň radost z toho, čeho jsem ve sportu dokázal. Hodně jsem trénoval, měl jsem výsledky, které se daly změřit a porovnat.

           Pyšný jsem opravdu na to, že mi byla v roce 1998 udělena Olympijským výborem Cena FAIR PLAY. To je ocenění, které se nedává za výkony, které se měří, porovnávají, ale za to, že ze mě sport udělal „člověka“.

           Cílem každého trenéra je asi vychovat olympijského vítěze. Také mám takový sen, ale z každého, koho trénuji nebo budu trénovat chci vychovat sportovce, který bude člověkem, který se nebude muset stydět ani za sebe, ani za svoje jednání či konání, a který bude schopen unést i prohry, které sport i život přináší.

           Od sportu jsem ze začátku svého sportování asi nic neočekával, měl jsem jen náplň volného času až postupně sport prorůstal mým životem a stal se nedílnou součástí mého způsobu myšlení, uvažování, bytí, mým stylem života. Dal mi sebevědomí, ale i pokoru, naučil mě překonávat těžkosti, schopnost se s nimi porvat. Dal mi vůli do všeho do čeho se pustím, práci, která mě baví, nové pohledy, pocit, že něco umím, pocit štěstí a dal mi moji životní partnerku. Viděl jsem krásná místa na zemi, prožil spoustu zážitků.

          Ještě jednu věc mi dal a to pocit vědomí, že když něco opravdu chci dokázat a půjdu poctivě za tím, dokážu to. Ten pocit za to stojí! Sport za to prostě stojí.

         Naučil mě také sebepoznání a umění popsat svoje vnitřní prožitky.Tohle jsou však jen morálně volní vlastnosti. Nelze opomenout fyzickou kondici, díky níž zvládám všechny problémy mnohem lehčeji. Lze chtít od sportu ještě více?

        Nyní také sportuji, pokud čas dovolí, tak i dvakrát denně, nikdo mě nehoní, nikdo mě nenutí, jen vědomí, že mi chybí únava z tréninku, ten pocit, který lze v těle cítit jen tehdy, pokud jsem překonal pálení svalů a jejich bolest. Jsem rád tomu, že svojí kondicí dokážu konkurovat mnohem mladším závodníkům. Umím fyzickou bolest spojenou s velkým výkonem potlačit do pozadí a nemyslet na ni, protože vyhrává právě ten, kdo to umí lépe.

Je to pro mě, pro člověka, který značnou část svého života prosportoval něco jako povolená droga. Velmi opojná. Proto jsem zahájil přípravu na kvalifikaci na havajského ironmana s cílem „vychutnat“ si všechny pocity, které tento závod přináší. Pokud čas dovolí a já se kvalitně připravím, vím, že to bude můj poslední vrcholný podnik, coby závodníka. A moc se na to těším, na ten pocit, kdy mě tělo bude pálit, kdy každý i ten sebemenší pohyb bolí, ale je to bolest, která těší, za kterou se skrývá celý sportovní život jednoho nadšence, kterého

trenéři zařadili na začátku jeho sportování do nejhoršího družstva. Patří jim za to dík, protože bych možná teď neděkoval osudu za to že mi dovolil prožít to, co jsem se právě snažil popsat a na základě toho všeho si dovolím o sobě tvrdit, že sport je můj život, že sport je mým způsobem života. A malá poznámka na konec, jsem tomu rád, i přesto všechno, co jsem tomuto způsobu života obětoval. Nebylo toho málo, ale zůstalo to minimálně vyváženo tím, co jsem díky tomu prožil, zažil, viděl, co mi to přineslo. A kdyby hypoteticky šlo žít další život, vybral bych si stejně. Tento život jsem žil rád a věřím, že ho budu žít nadále, i když poněkud v pozměněné podobě, jelikož věk sebou nese mnoha úskalí a navíc, jsou tu mladší, kteří mohou bourat hranice a překonávat zase vyšší mety.

     Z pohledu sociologa jsem asi typický představitel sportovce, jehož žítím a bytím, bylo dokazovat a překonávat i to, co ostatní již dávno vzdali. Existují ale další obory, kde lidé neustále překonávají nejrůznější překážky, které potom vedou k různým objevům a novým poznáním. Všem těm, co mají za životní styl překonávání překážek, patří velké díky, protože ženou společnost neustále dopředu, a to často i za cenu osobních obětí.

Jaroslav Hýzl