Hawaii č.7

  Začnu jako při posledním psaní z Kony v roce 2017. To jsem taky seděl v letadle směrem domů, utříděné myšlenky, chladná hlava a už i tělo a opadlé emoce.

Takže sedím zase v letadle, dnes už třetím, nejprve z Kony do LA, poté z LA do NY J a poslední let, ve kterém tvořím tuto „zprávu“ je z NY do Prahy. A můžu Vám říct, napsat, už se fakt těším domů, na můj „normálně nenormální“ život. Ikdyž na něj někdy často, někdy méně často nadávám nebo tak něco, tak přece jenom, mám ho rád. Vrátím se ale zpět k závodu č.7 na Hawaji. To co jsem popsal v prvních dvou řádcích, že je vše stejné, nebo dost podobné jako z minula, jedna věc se změnila a to podstatně. Emoce. Je již 5dnů od koce závodu, kdy jsem proběhl cíle, (spíše prošel jak Jofré z Angeliky v jisté starší francouzské televizní sérii, kdy velké části diváků tekly vždy slzy. Tentokrát netekly slzy divákům u televize, ale přímo aktérovi hawajského závodu IM, jistému Jardovi Hýzlovi, kdy se pokoušel o běh, který nebyl během a protnul cílovou pásku závodu, který se snad ani nevzdává, jen se ale dokáže pořádně protrpět. K tomu se ale vrátím v dalších řádcích). A ty emoce mi zůstaly do teď. Nevím, jak je to možné, ale už po několikáté se dívám na fotky z před závodem, při něm i po něm. Už jsem si ty hodiny a ten velmi dlouhý sobotní den 12.10. 2019 několikrát přehrál v mé hlavě a vzpomínkách a nestačím se i sám sobě divit, že jsem to tentokrát „nezabalil“, spíše mě to nutí přemýšlet, co mě musí potkat a co musím prožít, abych vzdal ve sportovním výkonu. Kdy bolest fyzická a později i mentální-ta navíc s časem snad převládá dělá z krásného slunečného větrného dne, plného občerstvení v podobě studené Coly a vody, ionťáku, teplého banánu a pomeranče, nějaké energetického gelu nebo tyčinky, spousty stejně „cáknutých“ lidí kolem Vás, kdy mnoho a mnoho dobrovolníků z celého světa Vám tyto nadmíru chutné a výživné pochutiny nabízí a ještě povzbuzuje něco „gut džob“ čemuž vůůůbec nerozumím J J a kdy si házím za dres kostky ledu, myslím tím za dres i tam dole, neskutečný prožitek … to je ale dlouhá věta…. A ještě jsem zapomněl, ze samého polévání se vodou a rozpuštěného ledu vám čvachtá v běžeckých botech, u mě značky Mizuno křiklavě žluté barvy a dělají se vám na ploskách puchýře…. No prostě den plný zážitků. A já si je vychutnával plnými doušky, no tak pak nebuďte plní dojmů a emocí, to chápete. A když už to trvá všechno opravdu hodně dlouho, dokonce vidím zapadat Slunce při závodě na dálnici nad mořem a vím, že mám ještě tak 8 km běhu neběhu, tak se to vše sčítá. A popravdě, takový koktejl všeho toho, co jsem popsal a spojený s hawajským západem sluncem, no, to je už jen pro silné ironmany a ironmanky. To už i s nima emoce cloumají. Zapomněl jsem ale na jednu velmi důležitou a v podstatě tu nejhlavnější věc proč to všechno jsem prožil, a tak dlouze, odpověď je celkem jednoduchá, nemohl jsem pořádně a ani jinak, běžet. A proč jsem nemohl běžet? Protože mě bolela paty a lýtko pravé nohy. A proč mě to bolelo? Protože jsem si to přivodil na kvalifikačním závodě právě sem, na ironmanu Tallinn. A proč jsem to nevyléčil? Tak na to odpověď jednoznačnou nemám, ikdyž se snažil udělat vše proto, aby to bylo vyléčeno. Důvod mých problémů jsme s lékaři a fyzioterapeutkou neuměli jednoznačně určit, ale prvopočátek je u operovaných patních ostruhách právě pravé paty. No paty, když bych vám ukázal svou tzv. patu, dost z vás byste to co tam mám nazvali asi jinak. A proč jsem tedy i s tímto jel na nejprestižnější závod v triatlonu na světě? Protože jsem doufal po IM Tallinn, že klid a lékařská či jiná věda pomůže a že to prostě bude vyléčeno. Proto jsem taky hned zahájil vše, co je důležité s se závodem na Hawaji. Sehnat letenky, ubytování, nový dres, oslovit sponzory. Tohle vše se dělo hned po příjezdu z Tallinnu, jelikož to byl jeden z posledních kvalifikačních závodů a ubytování a letenky mizely jak banány a kakao před rokem 1989. A když už jsem tušil, že jediná možnost, jak uspět v tak náročném závodu, je co nejlépe být připravený plaváním a kolem a pak věřit v zázrak, že hawajská bohyně Pelé zapůsobí a bude všechno v pořádku. No asi byla na dovolené, a to hodně daleko. Protože opak byl pravdou.

Tolik na delší úvod, popis závodu bude kratší J.

  Začnu ale před závodem. Do Kony jsme přiletěli v neděli 29. září v pozdním teplém večeru, To je 13dnů do závodu. Bylo to dostačující pro plnou aklimatizaci. Následující den jsem neděla ještě nic, jen poskládal kolo a prošel se. Tedy probelhal, protože pata mi po tak dlouhém letu a téměř nehýbáni se ještě více zatuhla a bolela. Od úterka byl normální tréninkový týden, skoro jako doma, jen v o málo větším teple J a maličko větším větru J J. Oboje na moje tělo působilo velmi tvrdě, horko, slunce, Mumuku opravdu měli pracovní dny a na dovolené na rozdíl od Pelé, nebyly. Ale nevadilo až tak. Tělo si každým dnem zvykalo a cítilo lépe, do toho každodenní plavání 2-3k m po trati plavecké části závodu ve vodě teplé 28st. Prostě velmi dobrá příprava. Běh jsem taky pokoušel, po 2-6 km, skoro denně. Ono běh, když jsem viděl ty, co vždycky kolem mě proletěli. Navíc dost z nich se na mě dívalo, co to a tady dělám…, přesto jsem nepřestal doufat v zázrak.

  V den závodu jsem vstal ve 4h ráno, samozřejmá kávička, toustíky a cestou necestou pěšky asi 2,5km na popsání se číslem do závodního hotelu a jeho okolí. Dopumpování kola, polsední kontrola, doplnění svého pojízdného bufetu, co při závodech používám, jak skvělá nabídka J, někdy se pochlubím. Poslední rozloučení s Lenkou A Kačkou, mým podpůrným týmem a hajdy do startovného boxu 50+. Tam totiž od letoška patřím. A jeilikož se Hawaj poprvé startovala na vlny, bylo to prop všechny nové, ale musím uznat, ne nepříjemné. Pohodlnější a klidnější start, ale asi z něj nebudou tak hezké fotky seshora, jako byly do letoška. Pokrok ale nezastavíš ani na startu ironmana na Hawaji. Velmi dobře jsem odstartoval a cítil se po celou dobu skvěle a silně. Občas jsem zkontroloval čas jak na tom jsem a byl o to spokojenější. Vodu opouštím s pomocí jednoho ze závodníků, který když asi viděl, jak nemůžu vylézt z vody, jak noha byla téměř nemohoucí, tak mě prostě drapl pod pažu a vyhodil skoro na břeh. Tímto mu převelice děkuji. Vůbec jsem nezaznamenal jeho startovní číslo. Proletěl sprchou a byl fuč. To mě to trvalo o krapet déle. Ne ani tak proces vyslékání se z plavecké kombinézy, jak jinak u mě, než značky ARENA, a obouvání se do treter, ale to dlouhé obíhání depa a vzití si kola a následně s ním doběhnout ke značce startu kola. To bylo výživné. Nehápal jsem pořád, já tedy asi ano, ale má pravá noha pořád ne, že alespoň dnes by nemusela bolet a mohla by spolupracovat se zbytkem těla Jardy Hýzla. To belhání se v depu bude asi zaznamenáno kamerou ČT Standy Bartůška, který tu již po dvacáté šesté, skoro jako když jezdíš na víkendovou chatu J, dělá z tak náročného sportovního podniku většinou krásný dokument pro ČT. Nicméně noha asi pochopila, že zbytek těla s ní nemá slitování a žene ji na kolo a ať pěkně maká taky a spolupracuje. Spolupracovala, a to celkem dobře. I přes velký Mumuku při návratu z Hawi (z otočky kola) se mi jelo velmi dobře, od začátku až do konce, cítil se silný a ještě jsem si stihnul vychutnávat občerstvovací stanice, hlavně tu ledovou kolo a vodu, kterou pak lil do helmy na chlazení hlavy a někdy i do treter. Tam tedy jednou z důvodu propláchnutí po jisté potřebě, kterou jsem za jízdy z kopce a chvilkového nešlapání, musel uskutečnit…. jistě uznáte, že takovýma drobnostmi se přece nebudu zdržovat zastavováním, vykonáním potřeby a následně se znovu dostat do tempa. A můžu vám říct, tedy napsat, že to není až tak jednoduché uskutečnit na kole, někdy zkuste J. Ale asi od 100km kola mě napadaly myšlenky něco jako „ …a co bude po kole? Až ho odevzdáš, dostaneš se nějak na přezutí se…vyběhneš? Že by to přece jenom šlo, když do teď to celkem jde? Že by se mi to podařilo přeběhnout a bolest prostě necítit? Že by závodní adrenalin dovolil závodit dál? A co když ne? Co když se z toho potentuju, co když to prostě nedám? můžu vůbec nedokončit? Umím vůbec nedokončit? Ale co ta bolest…“ tak takové myšlenky mě přepadaly. Byly i další spojené se sprostými slovy, které tady na papíru nejdou vypípat, tak je ani nepíšu. Přesto všechno jsem držel tempo a kadenci i sílu na kole. A vlastně čekal, co bude v cíli kola. K mému překvapení zvláštně to po odebrání kola v cíli nějak do depa běželo. Asi to bylo ale tím, že jsem si přehrával, jak dám ponožky, poprvé na velké závodu z důvodu ochrany svalů a hlavně pravého lýtka a achylovky i kompresní návleky, speciálně v barvám letošního závodu a navíc mi ladily i k botám J, pak brýle na oči, znovu vyčůrat a …snad běžet. Prvních deset km po Alli drive kde bylo hodně diváků a i moje holky a taky kamera ČT a a Standa, jsem nějak zvláštně přetrpěl, bolelo to jak … no víte asi jak, a ještě víc, ale tempo 5.30-45 jsem dokázal držet, rychleji ale ani náhodou, navíc to běh asi ani moc nepřipomínalo a ještě a to mi začalo později vadit neskutečně moc, mě začaly předbíhat houfy běžců a já nemohl nikterak reagovat. S postupně se zvyšující únavou a bolestí u každého kroku, jsem začal zpomalovat mna 6min/km, na 7/km, na 8min/km. A s tím se začal prodlužovat i čas, který byl potřeba ke zvládnutí maratonu a při propočtech, kterými jsem zaměstnával hlavu aby se soustředila i na něco jiného, než bolavou nohu, mi bylo jasné že to bude kolem 4h45min a více v maratonu a tím ale i celkový čas v ironmanu. A ještě jak mě neustále někdo předbíhal, jsem nabýval dojmu, že za chvíli budu na trati už sám. A já neměl ani světlo. Kdo by tušil, že umím takto pomalu běžet, ikdyž nechtěně. Myšlenky že vzdám, mě až tak moc nenapadaly, samozřejmě že byly a byly časté, ale ne na tolik silné. Silnější bylo, že ten cíl uvidím a pak taky uvidím, třeba už neudělám ani krok. No, nakonec byl maraton za 5hod 4min, téměř nemožné, leč výsledky ani mých hodinek, ani pořadatelů, nelžou. 4as k neuvěření ještě teď, ale při vzpomínce na to, co jsem prožil, jsem štastný, že dokončil. Cíl bolel, poslední míle nekonečná. A těch lidí, co tam ale pořád stálo a chtělo si plácnout, i se mnou…, to jsem si už nějak trošičku i vychutnal a když před cílem uviděl Lenku s Kačkou a kamaráda Jirku, co za mou přijel se podívat, normálně mi vyletěly slzy, dojetím, možná i štěstím ale i hrdostí. Že jsem nevzdal navzdory pro mě nepříznivým vlivům, navzdory bolesti, prostě navzdory všemu. Ani sedmá „hawaj“ mi nevyšla, přesto jsem z ní nejšťastnější a nejvíc jsem si ji užil. Nejen proto, že tak dlouho trvala, přes 11 a pul hodiny, ale i proto, že najednou na mě přišlo vědomí, že jsem byl součástí krásného sportovního dne, že jsem tu mohl být, absolvovat to a prožít si svůj příběh, asi jako každý, kdo do cíle doběhl, nebo i nedoběhl. Jsem vlastně šťastný, že žiju svůj sportovní příběh, že ho můžu žít tak dlouho a že mám kamarády a přátele, kteří mi v tom pomáhají a podporují, že mám skvělou rodinu, která to žije se mnou a podporuje mě, i v momentech, kdy se nedaří a kdy to se mnou není jednoduché (no to mě nepodporují, ale spíše vyhazují ať jdu trénovat a klidním se, takže vlastně i takto sekundárně podporují) a že celý tento příběh, který jsem teď popsal se již nikdy takto nestane, ale při další případné účasti bude mít šťastnější a klidnější konec a že jednou tu přece musím „uspět“. Myslím tím výsledkově, protože jako ironman jsem letos uspěl, to si dovolím s tou největší možnou pokorou a mou vrozenou J skromností o letošním závodě o sobě říct.

  V době, kdy tohle všechno sepisuji, skoro celé letadlo spí a já nemusím ani teď, protože je tma, zakrývat své emoce. Jsem toho pořád plný. Tak jak jsem byl v sobotu 12.10. 2019 v Koně, v cíli IM Hawaii. Fotky s cíle to odhalily J.

  Ještě, než skončím, nikde jsem nenapsal, že tohle celý pobyt, ubytování, tréninky a vše, mimo několika výletů, jsem prožil nejen s mopu ženou Lenkou a dcerou Kateřinkou, jak jistě víte z fotek na Fb, ale i s Danem Machkem a jeho ženou Hankou, skvělými lidmi. Děkuji Danovi, že jsme mohli probrat tolik sportovních témat. Byla pro mě čest nejen vedle tebe plavat, ale i snídat a rozvíjet debaty nejen o sportu. Asi většina, ví, že jsem původem plavec, a já neměl nikdy moc sportovních vzorů, ale minimálně o třech vím, byli a pořád jsou to plavci. Tímto zdravím Dana, Mirka Milého a Toma Gadase. To pro mě byli plavečtí vzoři a já se snažil dělat to jako oni. A protože to dělali už tenkrát dobře, dostal jsem skvělý základ na další sportovní desetiletky. Chlapi, kamarádi, děkuji Vám za to. A když už jsem u toho děkování, tak nechci zapomenout i na další plavecké kamarády-přerovské masters plavce, kteří denně ráno na bazéně dokazují, jací jsou to borci a taky přerovské „kosatky“. Což je pár triatlonistů, které baví plavat a připravovat se právě s těma plavcema. Dělají sice vlny skoro jako na Hawaji, ale bojují statečně a makají jak nejlépe umí. Pomáhají dělat skvělou makací atmosféru. A pak ty následné rozbory u kávy…, to už třešnička na dortu o tom, v jaké partě lidí mohu trénovat a proč mě to pořád baví. A zřejmě nejen mě. A když už tedy děkuji, tak i těm všem, co jsem jim stál za to, aby dali like nebo něco napsali jak soukromě do zpráv, nebo pod mé články na Fb. Sponzorům a lidem, kteří mi pomohli tohle všechno prožít ještě poděkuji osobně. Když ještě chtějí a udělali to, že mě, stárnoucího sportovce podpořili, snad věří tomu, že všechno, co mi dali, jsem tady nechal, nemyslím tím peníze, ale všechno přetavené ve sportovní výkon, v přípravu na něj a následně i prožitek ze závodu. Že se nemusí stydět za to, komu to dali. Já naopak cítil k této jejich pomoci mě, velkou odpovědnost a můžete mi věřit, netěší mě výsledek jako číslo, to spíš jsem z něj velmi …víte co, ale možná oceníte, že jsem uspěl jako člověk jako sportovec.

  A úplným závěrem…. Možná to sem až tak nepatří ale i v závodě mi na to přišly myšlenky a již nějaký čas přemýšlím, zdali to sem napsat anebo ne. Napíšu, i to patří nyní k mému životu a při závodě mi na to několikrát myšlenka unikla. Nechci, aby to vyznělo jinak, než má, ale chtěl jsem reprezentovat i Zastupitelstvo města Přerova a Radu města Přerova. Jsem členem obého. Vloni v říjnu tomu přispěly volby. Jako občan Přerova a přerovský sportovec, byla pro mě čest reprezentovat město Přerov. Nedostal jsem sice žádný mandát se tak cítit a prezentovat to a se tak, jako reprezentant města, ale snad se na mě nebudete zlobit, ikdyž pořádný výsledek jsem neudělal. Ale ostudu snad taky ne, užv jen účast velmi znamená. Vím, nebo tuším, že mě máte za blázna, takové nějaké ufo, ale pro mě je nesmírná čest být členem jak zastupitelstva, tak rady a s dovolením, beru to jako ocenění, jaký jsem člověk. Není vždy pro mě jednoduché se vyznat v politice a reagovat, není to sport, který má většinou jasná pravidla, tady moc pravidla nevidím, ale jsem učenlivej J. Ale neuvidíte ode mě nikdy nefér hru. Sport mě naučil vážit si všech, kteří takto hrají, mají jasný cíl, sice tvrdě, ale otevřeně bojují a ctí soupeře.

   A to už je opravdu všechno. Je to nějak zase dlouhé, rozepsal jsem se J, ale nebojte, na dráhu spisovatele se nedám. No, musím teď napsat rigorózní práci a udělat do konce roku tzv. malý doktorát na FTK UP. Uvidíme, snad po večerech na to bude čas.

  Všem, co si to přečetli až do konce přeji jen to nejlepší a loučím se s myšlenkou, která mě napadala celý běh maratonu na výše popsaném závodu. Sportovně, myšleno výsledkově, to nestálo za moc, ale i tak mi to dalo víc, že dosavadních 108ironmanů. Paradoxně si připadám více jako člověk. Je to poprvé, kdy vyhrálo to, co jsem prožil, nad tím, že se nepovedl výsledek. Přes všechnu prožitou bolest jsem šťastnějším člověkem.