Horská výzva 24

4. 11. 2015, 11:35

Uběhl nějaký den, a já se dávám opět do psaní blogu neblogu. Je 4 listopad léta páně 2015, jak ten čas letí.

Uběhl nějaký den, a já se dávám opět do psaní blogu neblogu. Je 4 listopad léta páně 2015, jak ten čas letí.

Jak se mám? ptáte se? Neptáte, přesto Vám to napíšu. Nebo vlastně nenapíšu, protože to třeba posoudíte sami. Na to,jak se mám se dát dívat z několika úhlů pohledů a náhledů. Ale určitě žiju. Život, který mám rád, který mě někdy hodně štve a já štvu jeho, život, který někdy hodně bolí, ale taky hodně potěší, život, ve kterém potkávám skvělé lidi a zažívám skvělé okamžiky, stejně jako potkávám lidi, kteří ubližují a okamžiky, které zrovna netěší. A tak to má asi být v životě. Není to o tom, že "co bolí to sílí" a "kdo nemůže, ten se přemůže", tohle se dá praktikovat za jistých podmínek a okolností ve sportu, v životě ale ne. A možná je to dobře, bylo by to na hlubší polemiku.

Teď, vrátím se pevnější půdu, opouštím lehké filozofování o životě a nechávám to kompetentnějším.

Na přelomu října a listopadu, což bylo v sobotu a v neděli, jsem absolvoval skvělou akci. Teda skvělou :-), zase záleží na úhlu  pohledu každého jednotlivce. Pro někoho to bude "no hrůůůůůza", "jste blázni" , "to se nedá absolvovat", "proč to děláš (děláte)", "hazard se zdravím" atd. I tohle a možná další, jsem slyšel o tom, co Vám teď lehce popíšu. Byl to závod, běh Horská výzva 24hodin, a již z názvu vyplívá, bylo to dlouhé. A taky těžké, byla to přece výzva, a ty já rád, ve sportu. A aby to nebylo "jen" 24hodin, našlo se náhodou i převýšení, na jednom okruhu 870m, délka jednoho okruhu  15km. Dá se zjednodušeně napsat, půlka  se běžela (haha, běžela) nahoru a druhá dolu. Trať směrem nahoru byla  vytýčena přes bikepark pro sjezd na horských kolech a po části černé sjedovky v Koutech nad Desnou, s cílem šplhání se na Horní nádrži přečerpávací elektrárny Dlouhé stráně. Tam se oběhnul půlkruh a vydalo se zpět směrem černá sjezdovka a seběh neseběh pod lanovkou a po jiné sjezdovce směrem k pokladnám a restauraci v Koutech nad Desnou, kde bylo depo  závodních (strojů) běžících účastníků tohoto poklidného sportovního klání :-) . Slovo běžících by se taky  dalo dát do uvozovek, ale snaha byla. O běh. Start byl ve 14 hodin říjnová sobota a cíl neděle 14hodin, ale to jsme již ocitli v listopadu. Rok naštěstí zůstal 2015. To, co každý člověk-běžec-sportovec-lehký blázen prožívá si neumím představit. Za to ale moc dobře vím, co jsem prožíval já. Něco tak dlouhého jsem absolvoval jen jednou v životě, v loňském roce touto dobou, kdy jsem si to dal za odměnu za "super" výkon na ironmanu Hawaj. Letos to nebyla odměna, ikdyž by částečně mohla za "dobrý" výkon na MS ve středním triatlonu v Zell am See, ale spíše to bylo pro zážitek a hlavně proto, že jsem nechtěl zklamat pořadatele, kteří mě pozvali. A tak posilněn zkušenostmi z loňska, pln energie (no né až tak moc, den před tím jsem řezal a ořezával stromy a upravoval terén okolo chaty), přichystán nechat na trati vše, co jsem do té doby natrénoval (a že toho nebylo až tak málo, znáte to, všechno se sčítá :-) ), očekával jsem od sebe parádní výkon. Lehce jsem se oblékl, aby mi nebyla ani zima, ani teplo, abych se nemusel vyslékat, ani oblékat,to přece zpomaluje a na tak krátkém závodu rozhodují  vteřiny, jsem se s výstřelem vydal vstříct novým prožitkům a co nejlepšímu výsledku v cíli. Před startem jsem přemýšlel, jaké boty budou ty správné, měl jsem proto nachystány rovnou troje (asisc), v batůžku v depu čelovku a náhradní baterie, nějaký ten ibalgin, a jednoduché cukry v podobě gelů a tyčinek pro poslední fáze závodu. Na tyčky a gely ani nedošlo. Čelovka a ibalgin ale měly svůj čas. Nejpreve ta čelovka, šla se mnou již do druhého okruhu, velmi brzy a hlavně rychle se stmívalo. A pak ten ibalgin..., asi se ptáte proč ten? Mívám ho na takových závodech přichystaný pro strýčka příhodu, může bolet koleno, hlava, zuby, v zádech atd, ale cíl chcete vidět. Tak jedna tableta většinou pomůže. I mě, co "bolest necítím", jak s oblibou hlásávám a taky, že bolest je můj "kamarád". Je , ale jsou i chvíle, že už je hodně otravnej. A to se stalo právě v tomto závodu. A příčina bolesti? No, raději snad ani nepsat, školácká chyby číslo jedna tohoto závodu. Obul jsem si úplně nové běžecké ponožky, neoprané, nevyzkoušené a v dobré víře, že nohy to ocení a že budou jak v bavlnce. To byly, ale jen první výběh prvního okruhu, při seběhu jsem již cítil, že se něco pod patama děje. A dělo... . Po ukončeném prvním okruhu, kdy to již bolelo jsem si říkal "vydrž, praskne to, a bude to dobré, nebo se dalšíokruh přezuješ a jde se dál..." . A tak přišel okruh číslo dvě a tři a čtyři. Nahoru to ještě šlo, ale seběhy se stávaly tak nesnesitelnými, že už ani Rocky Balboa nepomáhal. Jen jsem cítil  větší a větší tlak v místě pod patama. Někde kolem ukončeného třetího okruhu přišla úleva. Na chvíli. Myslel jsem, že puchýře praskly, to co v nich bylo se rozlilo a jde se dál. Znám to z běhu maratonu v ironmanech, již se mi to párkrát stalo. No ale tentokrát se to nestalo. Puchýře a tekutina v nich se zvětšovaly a protože neměly úniku, objevily prostor  po vnějších bocích. A to pak nejenže bolely paty, ale i boky nohy a jakýkoliv jiný kontakt (s kamenem, větví, holemi, se kterými jsem běžel celou dobu), a to už  bylo opravdové peklo. Vzdám, nevzdám a pokud ano, kdy? Není to blbé, když mě pozvali? Já přece nevzdávám..., umím necítit bolest ... Takové a podobné myšlenky se mi rojily v hlavě. Zapomněl jsem při tom všem popisování na ještě jednu věc, která mi taky moc nepomohla. Počasí.  Odpoledne krásné a chladné, ale to co se dělo nahoře, na nádrži???, nevím jak to popsat...ženili se čerti a čarodějnice měly rej. A možná ještě někdo tohle všechno filmoval, aby to teda byl echt hnus. takový vítr a velmi studený, já ještě nikdy nezažil. Strhával nohy při běhu a byly okamžiky, kdy nebylo pro mlhu vidět ani na krok. A světlo z čelovky? To se odráželo o mlhu Opravdovej mazec. A do toho moje nohy. Jak jednoduché odůvodnění si, že vzdám. Kdo by mi mohl cokoli říct..., snažil jsem se, ale prostě tento závod není pro mě. A tak jsem doběhl další okruh. Byl to čtvrtý. A v batohu ibalgin. Celá  krabička.A tady nastává chvíle druhé chyby. Nechtěl jsem ještě vzdát, já.... přece jenom, ještě to zkusím, alespoň jeden...a tak jsem dal na prázdný žaludek 2x 400mg, prostě dvě tablety. Zajedl, spíše zapil kelímkem koly a zazdil to horkým hovězím vývarem. A šel-běžel dál. Někde v polovině stupání se začaly  dít věci... a na občerstvačce, která byla v polovině stoupání k vrcholu na Dlouhé stráně, jsem vše, co pozřel, vyhodil ven. A s prázdným žaludkem pokračoval dál ve víře, že bude lépe. No nebylo. Od té doby jsem přestal jíst a skoro i pít a žil z energie požírání vlastního těla. Mezitím ještě přišel záchod a jiný tělesný otvor, kterým odešlo už úplně všechno. I za těchto okolností jsem ale vzdát nechtěl. Začal jsem si dělat své vlastní mentální i fyzické peklo. Zkrátím to. Doběhl jsem do cíle, uběhl  celkově devět okruhů, naběhal 133km a převýšení přes 7,5tis. metrů. Klasifikovali mě na čtvrtém místě. Dá se říci, konec dobrý, všechno dobré. Ano, je to tak. Jsem rád, že jsem nevzdal, jsem i rád, za své vlastní peklo, které jsem si  připravil, zase mě to "někam" posunulo, nezlomilo. Ta příroda, ty změny počasí, ta úžasná noc, to peklo na Dlouhých stráních, ti všichni lidé okolo závodu, všichni závodníci, prostě to za to stálo. A nohy dnes po třech dnech? Chodím, hýbu se, ale puchýře tam jsou a při obuování ještě hodně bolí. Ale dobře mi tak. Nikdo mě do ničeho nenutil, dělal jsem to dobrovolně. Zase nové zážitky.

S popisem závodu jsem si dal práci hlavně proto, abych ukázal, co se děje v hlavě (mé) a při jakých okolnostech a jak uvažuji a přemýšlím při sportovním výkonu. Nevím, zda-li je to správné, nebo ne. To by asi  lépe posoudil člověk vzdělaný v oboru psychologie a psychiatrie (nebo třeba pan Chocholoušek z jistého českého filmu). Ale v kontextu toho, co jsem popsal na začátku dnešního (dlouhého) blogování, je to právě popis  toho, jak právě je. Dobře? Špatně? Život si užívám, nebo mi rozdává údery? Je to přesně tak, jak se rozhodnu ho žít. Někdy jednoduššeji, někdy složitěji, někdy dělám a udělám chyby, které  buď napravím, nebo se s nima poperu. Je to prostě na každém z nás, jaké uděláme rozhodnutí. Může být dobré, může být špatné, ale neměli bychom litovat, že jsme ho udělali. Prostě jsme ho v daný moment udělali a jak nejlépe mohli. Jako já s ponožkama a ibalginem na jednom běžeckém závodu.

Tak, a to je konec filozofování. A zase někdy :-) . A děkuji, že jste věnovali čas to dočíst až sem, bylo to dnes dlouhé. A pokud se někdo i zamyslel…

Jarda Hýzl

Další články