Kavárenské povalování

Dlouho jsem se neozval, ale opravdu času je málo, celkem dost práce (což je dobře). Nějaké to kavárenské povalování formou ležení ve vodě a běhání, ná...

Dlouho jsem se neozval, ale opravdu času je málo, celkem dost práce (což je dobře). Nějaké to kavárenské povalování formou ležení ve vodě a běhání, návštevy divadla, wellnes víkend, kde jsem hlavním lázeňským, školní povinnosti v Olomouci na FTK. Jak se dívám na datum posledního mého psaní, je to bez mála měsíc. Co mi hodně v předešlých dnech utvělo v hlavě se budu snažit popsat a půjdu chronologicky. Byl jsem pozván na seminář projektových manažerů do Bystřice nad Perštejnem. Bylo to dvoudenní setkání lidí, kteří řídí v Česku a nejen v Česku velké projekty. Po mě chtěli, jak se řídí malé projekty ve sportu, jak se vlastně sportování u nás provozuje, kde se shání peníze atd. 12. listopadu po obědě jsem dostal prostor na 60 minut. Byl to nejdelší čas, který organizátoři vyhradili právě mě. Většina řečníků dopoledne a i řečníci, kteří následovali po mě, měli své příspěvky na 30-40minut. Já? rovných 60 minut. A jak se posléze zjistilo, bylo to málo. Mé obavy, že mám přednášku po obědě, kdy všichni budou unaveni trávením, nebo vyřizováním důležitějších věcí, než posloucháním "nějakého blázna" se ukázaly jako liché. Po příchodu do přednáškové místnoti, kde jsem byl o 15 minut dříve, abych se připravil, byl sál téměř plný a postupně se zaplnil úplně. Podle odhadu, který jsem si v rychlosti udělal letmým počítáním, to bylo 51 manažerů, manažerek. Opravdových borců ve svém oboru. A já před nimi. Připadal jsem si chvíli jako školáček na zkoušení, ale atmosféra byla velmi příjemná a po mém zahájení, představení se a následné projekci fotek a vysvětelních, co vlastně každá z nich představuje a co má ukázat, byl v sále naprostý klid a hlavy nahoře dávaly najevo, že jsem alespoň ze začátku zaujal. A vlastně až do konce. Povykládal jsem o sportu který dělám, jak ho financuji, jak každý rok dělám svůj malý projekt na sezonu a vlastně těch projektů dělám víc, pro každého závodníka, kterého trénuji, tak zvlášť. Nechal jsem místností kolovat běžecké závodní boty, helmu, přední závodní kolo, medaile z MS. A přicházely otázky a mé odpovědi. Hodina utekla opravdu tak rychle, že jsem několik připravených témat nestihnul a byl jsem šéfem semináře upozorněn, že můj čas vypršel a že se musí pokračovat dále, již jinými tématy. Neskromně musím přiznat, že velký potlesk na konci mi byl velmi příjemný a měl jsem z toho, co jsem odprezentoval, dobrý pocit. Bylo to pro mě velmi poučné. A nová zkušenost mi přinesla nové poznatky. Moc za tuto příležitost děkuji. Po mé přednášce za mnou přišlo několik lidí a chtělo vědět další podrobnosti o mém sportu, o trénování i o mě. A tak to šlo až do pozního večera, kdy při pěkném rautu jsem pokračoval v konverzacích. Velmi mě obohatilo vnímaní světa, toho sportovního lidmi, kteří se pohybují v úplně jiném prostředí a na místech, kde se dělají opravdu velká a složitá rozhodnutí řídí se velké týmy. Další den po obědě jsme se celá rodina vydali na tři dny do Krkonoš do Pece pod Sněžkou. Pobyt dostaný k narozeninám (leden) jsem mohl využít až nyní. Počasí nevypadlo podle předpovědi moc dobře, ale odhodlání podívat se na Sněžku nám všem zůstalo i tak. Cesta byla neskutečná. Ucpáno od Vysokého Mýta přes Hradec Králové až po Jaroměř. Teprve z Jaroměře se jelo už lépe. 160km jsme jeli přes tři hodiny. Nu což :-). Při příjezdu do Pece mě překvapila jedna nehoráznost. Vidíte stráň, kopec a na jejím vrcholu se tyčí hnusný, vysoký, úzký hotel. Strašná stavba z dob socialismu, která jasně upozorňuje na to, kdo v naší republice a jak vládl. Arogance moci, nepokory k přírodě, okolí, lidem. Neskutečný hnus, název hotelu jsem si nebyl ochoten ani zapamatovat. Ale jedna místní kavárna-cukrárna mě a nejen mě zaujala natolik, že pár delších opakovaných chvilek u dobrého proseka a tyčinek a poháru jsme tam ztrávili. Moc příjemná obsluha udělala taky svoje. Moc příjemné chvilky :-). K té Sněžce se ale musím vrátit :-). V sobotu hned po probuzení a po podívání se do mapy a sebeujištění, že nezabloudím, jsem se oblekl do běžeckého a v 6.45hod. místního času se vydal vyběhnout na Sněžku. Zabloudil jsem hned v Peci, prostě jsem nenašel tu správnou zelenou značku. Já takový turista :-) . Ale moje mysl mi říkala, že pokud se vydám pod lanovkou, nemusel bych zabloudit. A tak udělal. nezabloudil jsem, ale Růžovou horu jsem vyběhl pod lanovkou tím nejprudším, co se asi v dalekém širokém okolí nachází. A pak už jasná cesta dál mi nedala moc přemýšlení. Problém ale vyvstal s větrem. A téměř nulová viditelnost a ledové plotny na kameních a cestě vzhůru. Vše jsem štastně překonal, na Snežce se po asi 65minutách běhu neběhu ukázal. Zmrzlýma rukama udělal dvě fotky a pádil do hotelu na snídani za mýma holkama, které ani nevěděly, kde jsem. Jelikož ale mě už znají, po probuzení zjistily prázdnou postel, bylo jim to jasné. Přiběhnul jsem právě v době, kdy si začaly nosit na stůl snídani. Protože opravdu hodně foukalo a byla zima, myslel jsem, že už na Sněžku společně nepůjdeme. Šli jsme. Teda respektive vyjeli na Růžovou horu lanovkou, dál stejně nejela a na Sněžku jsme se vydali ve vichru, v mracích, které se ale občas protrhaly a my viděli nádherné scenérie i vrchol. Moc pěkná podívaná. Nakonec jsme za sněžení a fučáku vyšplhali až nahoru, v Poštovně si dali kafe, svačinku, koupili a orazítkovali nějaké pohledy a vydali se na cestu zpět. Odměnou nám byla další zastávka v Růžohorkách, jedné ze dvou restaurací, kde měli skvělé jídlo. A pak hajdy lanovkou zpět do Pece, kde lilo jako z konve. Parádní výlet a byl jsem hodně pyšný otec, že Kačenka to tak hezky zvládla. A naše maminka taky :-). Takže já byl hned 2x v jeden den na nejvyšší hoře Česka. V neděli celý den hoooodně pršelo, zvolili jsme návštěvu Jánských lázní, místní kolonády, kde opět jedno z mnoha kafíček mi připomnělo, že není špatné být kavárenský povaleč. Po obědě mi to ale nedalo a s myšlenkou být 3x ve dvou dnech na Sněžce, jsem se oblékl avydal za silného deště směrem vzhůru doufaje, že déšť se promění ve sních a poběží se lépe. No, opět velká mýlka, sních sice od určité výšky už byl, ale nepadal, pršelo, spíše proudy vody se valily jak z nebe, tak po cestičkách. Rozbředlý sních a déšt, já durch promočený, špatná kombinace. Dostal jsem se ještě nad Růžovou horu, ale k dešti a běhu v rozbředlém sněhu se přidal velký vítr a do mě zima. Někde asi jeden km pod cílem jsem to obrátil. Velmi nerad. A kdo mě zná, ví, jak velmi nerad něco vzdávám. Po dlouhé době zvítězil normální mozek nad mým nenormálním, pořád si něco dokazujícím. A v pondělí hned ráno honem domů. Cesta výrazně lepší a klidnější, než směrem opačným.