LH24

Uběhlo zase pár dnů, ozývám se s dalším příspěvkem a novými postřehy. Dnes je středa, 27.1. 2016. Dívám se, že od mého posledního psaní je to dvacet d...

Uběhlo zase pár dnů, ozývám se s dalším příspěvkem a novými postřehy. Dnes je středa, 27.1. 2016. Dívám se, že od mého posledního psaní je to dvacet dnů...jak ten čas letí.? Vše to nejzajimavější se odehrálo v minulém víkendu (23.-24.1.) . Běžela se (tedy sama se neběžela) tzv. LH24, pro ty, kdo to nikdy neslyšeli, neviděli, je to běh-závod po dobu 24 hodin na okruhu Sepetná - Lysá hora. Délka okruhu něco málo přes 12 km, převýšení na jednom okruhu podle pořadatelů i měření na garminu 840 m. Takový pohodový okruh. je to závod dvojic a jednotlivců. A po loňském debaklu Jardy Hýzla a Michala Šubrta, kdy oba nedokončili závod, se oba shodli na tom, že to zkusí ještě jednou a spolu a štafetově. No to byl nápad. Plni odhodlání jsme se v sobotu ráno zaregistrovali a za chvíli šli i na start. Ten byl v 11hodin. Já, jako první. Další parádní nápad. Po startu už v prvním kilometru jsem se zahltil a měl dost. Naštěstí nás takových bylo více. A tak jsem se zase vzpamatoval a běžel (pokud se dá říct, že to první stoupání se dá běžet dál a výše. Celkem to šlo a po prvním okruhu předával Michalovi. Šel jsem se převléknout, něco pojíst a popít a opět se připravit vyrazit na steč vrcholu Lysé hory podruhé. Už to nebylo tak plné optimismu, dokonce jsem si říkal, jak se to dá zvládnout ještě alespoň šestkrát. Přiběhl Michal, vypadal na pohodu a mě poslal do druhého okruhu. celkem to taky ještě šlo, jen o něco pomaleji. A Michal zase čekal a běžel svůj druhý okruh, náš čtvrtý společný. Začalo se stmívat, už jsem musel do dalšího (třetího) s čelovkou a vědomím, že ji ještě asi párkrát použiji. Je to jako běžet v tunelo a ještě do kopce a pak z něj. Začalo sněžit, na Lysé fučelo, zima, už mi mrzly ruce o nohy, tedy jejich konce a už to nebyla pohoda a už vůbec ne s písničkou. Předával jsem asi na pátém místě v naší age group dvojic a s vědomím, že moc nestrácíme a budeme bojovat. Jenže..., po třetím okruhu se mi začalo dělat nevolno, jen pohled na jídlo a pití mě nadavovalo a vše, co jsem pozřel, šlo ze mě ven, později všemi otvory. Pomyšlení, že mám vyběhnout do čtvrtého okruhu mi nedělalo taky nejlépe a přemýšlel jsem, jak to zvládnout. Naštěstí za námi přijela kamarádka Věra, skvělá fyzioterapeutka a ta mě dala alespoň fyzicky dohromady, svaly už hodně bolely a nutila mě k jídlu. Michal doběhl a já se vydal vstříct čtvrtému okruhu. Tak to už bylo něco. Nebýt hlavy, která poháněla tělo a vědomí, že to přece nemůžu Michalovi pokazit, tak nevím...., výrazné zpomalení běhu, nedostatek pohonných hmot v těle, ale byl jsem v cíli dalšího okruhu a už jsem věděl, že i ostatní jsou pomalejší a my jsme na třetím místě. Pátý a šestý okruh jsem běžel jen jako zajíček duracell, prostě mě vypustili v určitou dobu na určitý okruh a já to uběhl, bez zpomalení, bez zrychlení. Věra vždy na chvíli zapracovala na mém těle a poslala ...hybaj dělat svou práci, máš to tak rád... zná mě a má pravdu. Jen tělo už jak nedostávalo jídlo a pití, moc to nedávalo. Michal to celkem slušně držel pořád stejně rychle, moc nezpomaloval a my byli najednou druzí. to už musíme udržet. Poslední můj okruh (sedmý), již ráno, mohl jsem bez světla, jsem vyrazil posilněn alespon o dva zázračné prášky (co pomáhají necítit bolest :-), jmenují se apo-ibalgin, nejsou už růžové, ale nějaké gelové průhledné a snažil se ještě zrychlit z toho pomalého tempa. Podařilo se a Michal mohl vyběhnout vstříc poslednímu , našemu společnému čtrnáctému okruhu, kdy jsme jasně drželi druhou příčku. Došel jsem na pokoj, lehl a nemohl ani vstát, ani dýchat, naprosté vyčerpání organismu, obrovská únava těla, kterému jsem mnoho hodin nic nedodal a když dodal, tak pak vyhodil... . Michal nakonec proběhhl cíle 15minut před ukončením limitu 24hodin. 14okruhů, 12tis. metrů převýšení, 2.místo dvojic v M40-50, 4.místo celkově ze všech dvojic (v cíli asi 230 dvojic). Celkově? Velká spokojenost s výkonem, s Michalem se dá jít i do pekla a vím, že nevzdá, je to super borec a s hlavou na tom pravém místě, Mišo, děkuji a velké poděkování nas obou patří i Věře, má zlaté ruce a ví přesně kam a kdy sáhnout a taky, ví, co kdy říct a hecnout :-). Z toho všeho plyne poučení, že se nemá vzdávat nic před cílem a pokud se něco jeví, že je špatně, i tak za to stojí s tím bojovat. Ostatní už přece taky memužou :-). Ale padnout kvůli tomu na trati nemusíte :-). Kdo mě zná, ví, že jsem blázen, že nerad vzdávám a proto jsem to neudělal ani teď, ikdyž podmínky jako zima, mokro, omrzlé konečky končetin, bez jídla a pití..., tělo jsem zase adaptoval na další stupeň něčeho..., jen nevím teď, čeho vlastně :-). Byla to skvělá zkušenost a nové poznatky a nové zážitky. a o tom to je :-) . tak zase někdy..., nejspíše po wellness víkendu (5.-7.2). Popíšu další zážitky.