LH24, aneb pár myšlenek které mě napadaly

1. 2. 2018, 09:23

LH24, 

Víkend 27.-28.1. 2018 jsem společně s Jirkou Komínkem, absolvoval "exrémní" běžecký závod na Lysé hoře, dvacetičtyřhodinovku. Je to závod jednotlivců a dvojic. Běží se okruh dlouhý 11,5km, podle pořadatelů stoupání je dlouhé 5,5km s převýšením 870m.

Letos to bylo moje třetí závodní setkání na Lysé hoře, a čtvrté celkově, když jednou jsem to šel "jen tak" pěšky...a nechápal, jak se to dá běhat. A to byly letní prázdniny. Jak je vidět, je to jen o hlavě, jde to. 

První se postavení na start před asi pěti lety, nedopadlo nejlépe, vzdal jsem pro naprosté promrznutí a necítění zejména rukou. Hole a rukavice mi museli pořadatelé sdělat, boty rozvázat. Bylo to z mé nevědomosti, moc jsem se obléknul, při běhu do kopce jsem se potil až tak, že ze mě kapalo a při seběhu mi byla neskutečná zima, vše na mě zmrzlo, bylo asi -15st. Velké zklamání, ale také velké ponaučení pro případ, že by někdy... . A někdy nastalo dva roky poté, ale to už jsem závodil společně s Michalem Šubrtem, štafetově. Oba ponaučení z předchozích nezdarů na "Lysé", jsme zvolili správné oblečení, správnou obuv a hlavně byla s námi skvělá fyzioterpeutka Věra Bláhová.Ta nám pomáhala jak fyzicky, tak mentálně v době, kdy běžel ten druhý. A povedlo se nám dostat na stupně vítezů, byly jsme druzí, když nás porazili jen místní borci. Uběhli jsem každý 7okruhů, celkem tedy 14. To není málo :-) . A třetí start byl letos. Zkušenosti z minulé štafety jsem se snažil promítnout do přípravy závodu a samotného závodění. Tentokrát jsme šli společně s Jirkou Komínkem. Věrka byla opět u toho, pomáhala nám se udržet bojovat o "bednu".  Neměli jsme jiný cíl, ten byl jasný od momentu přihlášení se. Stupně vítězů. A my bojovali a Věra s námi. Po každém okruhu, který jsme doběhli a vystřídali se na trati nás dávala do kupy. Nevím sice jak Jirku, u toho jsem nebyl, bojoval jsem z horou Lysou, ale se mnou se nadřela asi dost. Po prvním okruhu ze sedmi, který jsem nakonec odběhl, to ještě šlo. Byl jsem nažhavený, běželo se mi dost dobře, měl plno energie a velkou motivaci. Mohl jsem závodit jen trenkách a triku s dlouhý rukávem a ve vestě. Samozřejmě s batůžkem s povinnou výbavou. Teplota dole v místě předávání se pohybovala kolem 2st.C, na Lysé hoře kolem nuky nebo lehce pod nulou, bylo mi dobře na těle. Vždy po doběhu jsem měnil oblečení za suché a čisté. Postupem večera se ochlazovalo na lehce pod nulu a nad ránem asi ještě o něco málo více,  ale hlavně nahoře , na Lysé hoře se rozfoukal studený silný vítr.  Ale to předbíhám.... .

Při předání štafety od Jirky, (začal totiž jako první) do mého druhého okruhu jsem pořád cítil sportovní pohodu a makal. Trať rozbředlá, v lese promáčená kdy se sníh míchal s blátem, pod Lysou horou sníh, a poslední kilometr okruhu čistý asfalt... a pak si zvolte správné obutí. Vše jsem odběhnul v botech s hroty. Na asfaltu tedy nic moc, snažil se alespon to dát po okraji silnice ale ani to nepomohlo. V každém případě, druhý okruh jsem šel jen o 6min pomaleji než ten první, přitom trasa horší a už jsem předbíhal závodníky okolo zpět. Takže se to některých místech hodně nahustilo a někdy opravdu nešlo předbíhat a zpomalovalo to. Ale pořád dobrý, předávám štafetu a jdu se dát do rukou Věry a něco pojíst. Hovězí vývar, houska se sýrem a kus koláče, ruce Věry a opět stojím na startu, do mého třetího okruhu. To už nebylo taková paráda, nohy bolely jak nahoru, tak dolu a to už opravdu hodně. Neumím totiž běhat z kopce a nebrzdit stehnama. Prostě neumím :-( . A tím jsem si parádně založil na problém se svaly.  Už byl večer, začínala noc, doběhl jsem okruh a předal Jirkovi, vypadal v pohodě, rozběhl se k parádním výkonům. Už jsem skoro nic nepojedl, žaludek začal stávkovat, lehce polévky, hlavně nudle a na další jídlo už jsem se nemohl podívat, dělalo se mi špatně. No co, vydržím, mám přece po vánocích z čeho brát. Do čtvrtého okruhu už to bylo velké přemáhání, Věrka dělala co mohla, dokonce mi pomáhala obouvat se a šel jsem čekat na předání. Hned na prvních metrech čtvrtého okruhu, bylo hodinu před pulnocí jsem se "nějak necítil". Směrem nahoru to ještě šlo, pořád semi dařilo někoho předbíhat.....ale....po odčipování se na Lysé hoře, kdy následuje dlouhý, pro mě předlouhý seběh, nohy tak bolely, že jsem se ani nerozběhl, jen jsem šel, tupě a ještě tupěji, jak robot kteréhý má za úkol se dostat do cíle kola a předat štafetu. Hůlkama ani nebrzdím svůj seběh, protože je to jen chůze, bolestivá chůze, hole táhnu za sebou, vůbec je nepoužívám, zavazí mi. V hlavě jediné, končím po tomto okruhu, Jirka ať to nějak dokončí, hora mě opět pokořila. Jediná myšlenka byla si sednout, lehnout, hlavně ať po mě nikdo nic nechce. Jsem jenom člověk. Sem už mě nikdo nikdy nedostane. Docházím (nedobíhám) do cíle svého čtvrtého okruhu, ktzerý jsem šel pět minut přes dvě hodiny. Hrůza. Ten první byl za 1:16. druhý 1:23, třetí 1:32 a čvtrtý 2:05, dost velký propad :-(. Bez síly, bez energie jdu do občerstvovací stanice, na cokoliv se podívám, dělá se mi špatně. Dostávám do sebe alespoň sladký teplý čaj. A se zimnicí se dostávám do pokoje, kde na mě čeká Věra. Horká sprcha, obrovská zimnice a téměř jistota, dál nejdu. Dvě deky, masáž stehen, tejpy na stehna, a něco malého do žaludku, Věrka je drsná, krmí mě kouskama jídla, nemůžu ani kousat, ani polykat, přesto něco málo do sebe dostanu. Jirka ví že mi není dobře a je prý připravený běžet dvě kola, bez střídání, at si odpočinu. Vědomí toho, že bych to pokazil a nedal své penzum závodu, mě přinutí vstát, a jít si pro předávku. Pátý okruh se zase rozběhnu, má vůle asi přebije všechno, nebo skoro všechno. Bojujeme o třetí místo pořád, podle průběžných výsledků, a tak bojuji co tělo a hlava dovolí. Běžím za 1h43min, což je o víc než 15minut lepší než předešlý okruh, kdy jsem málem ani nedošel. Jídlo po doběhu jen míjím, kupuji si cocacolu a hned ji dávám, snažím se do sebe dostat kus vánočky, ale moc mi to nejde, a tak si ji beru na pokoj. Žvýkám ji jak přežvýkavec, ne a ne sousto polknout. Věrka odpočívá, je někde kolem třetí hodiny ráno, musela se prospat, měla dlouhý den s námi a to ještě nebyl konec. Lehnul jsem si taky a skoro usnul. Nesmím spát, nesmím spát, každé tři až pět minut se dívám na hodinky, nesmím... a tak raději vstanu, obleču se a jdu na druhou colu, dávám ji asi pět minut před výběhem do šestého okruhu. Nohy už neví čí ani jsou, asi moje :-(. Snažím se pomáhat si co nejvíce holema, ale už bolí i ramena a zápěstí s předloktím. Do kopce jdu na sílu i rukama, dost to pomáhá a z kopce pomocí holí brzdím. Už nebolí jen nohy, ale i horní část těla. Vadí to někomu? Přece už jenom jsem ve šestém okruhu a vím, že už jen jeden je přede mnou. Že bych mohl doběhnout tak pul hodiny před limitem 24h a budeme mít 14 okruhů. Šesté kolo mi ale zase dalo, běh neběh za 1h56min taky nebyl z nejrychlejších, ale když tělu nedáme palivo... . Čeká mě Věrka, než za ni ale dojdu, musím se ...omlouvám se, ale vyzvracet. Žaludek už absolutně vypověděl službu, šly ze mě jen tekutiny, nic tuhého, přesto mi to pomohlo. Dal jsem pak do sebe horký vývar a hodně nudlí, no, jeden malý talíř, a i tak mi to dlouho trvalo a šel se naposledy převléknout. Věrka udělala nové tejpy na stehna a kolena, lehce promasírovala horkou emsponou a vnutila energetický gel. Téměř pod tlakem. Jen když jsem to viděl, nadavoval jsem se, přesto jsem ho do sebe nasoukal...brrrrrrr, hnus, ale je tam a ted ho udržet. A před startem do posledního okruhu poslední cola. Je kolem pul osmé ráno, už nemusím s čelovkou. A mám v hlavě jediné, nesmím to pokazit, chceme být přece třetí a já myslel, že jsme. A tak jsem po poslední předávce od Jirky do toho nastoupil, hlava nehlava, bolest nebolest, chci bednu, proto jsme sem jeli. A opravdu bojoval se tratí a se sebou jak jen to umím nejlépe. Žaludek jsem nevnímal, bolest nohou jen tak nějak okrajově, jen myšlenka v hlavě, co nejrychleji nahoru, aby mě dolu neseběhly. Trať už je skoro prázdná, většina už to zabalila, a já makám a zase vidím, co to je vlastně za kopec. Ve tmě to tak nevypadá :-) . Sbíhám dolů, nikdo mě nedoběhl, nepředběhl, čas mého posledního kola se zastavuje na 1h41min. Na poslední okruh to nebylo špatné. A ukazuji na Jirku, že jsme třetí. Kroutí hlavou. Nejsme. Čtvrté místo. Jak to? Nikdo mě nepředběhnul. Nepředběhnul, nemohl, byli totiž před námi a já to nevěděl. A další za námi byli zpět o hodinu. Přišlo zklamání, ale ne až tak velké. Prostě soupeři byli lepší, my oba udělali co mohli a na co měli. Je to sport. Oba jsme si vybrali slabé chvilky na trati i mimo ni, přesto nepřestali bojovat a makat. Zase jsme vědomí posunuli dál a výše. Ikdyž přiznávám, od toho třetího okruhu mě to už přestávalo bavit. Možná tím, že mi to pak přestávalo běžet, možná tím, se ten okruh stane rutinou a je to celkem nuda, možná tím, že nemám takové věci dělat, možná ale i tím, že jsem z triatlonu zvyknutý na větší pestrost. A taky možnábod každého něco. V každém případě je to za námi, skončili jsme čtvrtí, silnější miniumálně mentálně a možná...., třeba někdy zase na LH24 :-). 

 

  

Další články